Všude plno a na onkologii nejvíc, zrovna když klapka a kamera jede.

Tentokrát jsme měli úterý úplně nabité. Píšu měli, protože se mnou a taťkou jel tentokrát i Filípek. Rozhodně bych ho na onkologii nebrala, není to místo příjemné pro dospělé natož pro děti. Brali jsme ho s sebou, protože na poledne jsme měli domluvené natáčení v televizi Nova. Ráno v 5 hod. budíček a vyrazili jsme jako obvykle směr Praha. Tentokrát cesta nic moc dorazili až okolo půl 8. Tenhle skluz už byl podstatně znát. Na odběrech krve bylo dost lidí a to nemluvím o čekárně u doktorů. Bylo jasné, že to bude na delší dobu, ale předčilo to mé očekávání. Do ordinace jsem se dostala až po 11. hod. Nemusím asi popisovat, co to dlouhé čekání muselo být pro mého malého Filípka. Byl neuvěřitelně statečný a trpělivý. Být to já, tak už dělám obrovské scény. Už takhle jsem byla nervní. Za toho půl roku se ze mne stal trpělivý člověk, který už si opravdu zvykl čekat po čekárnách, ale i tak je to někdy vážně extrém. Vždycky když mám pak krizi, tak si opakuji, že to dělám pro sebe a to čekání za to stojí. Časově jsme byli pěkně ve skluzu, okolo půl 12 jsem vyšla z ordinace a ve 12 hod. měla být na Nově. A to mě čekala dávka chemoterapie. Byly tu dvě varianty, buď zavolat do tv, že jako pardón, ale je tady po svátcích nějak víc lidí a já nestíhám přijet a ruším to... Nebo se zkusit domluvit na stacionáři, že si prostě teď odskočím a tak za 2-3 hod. budu na chemoterapii zpět. Musím říct, že najednou ani jedna varianta nebyla příjemná. U obou jsem si připadala hrozně hloupě, že prostě potřebuji něco extra. Je pravda, že ta první varianta byla ještě dost horší. Prostě udělat ze sebe pitomce tak jako tak. Na staciónáři bylo tolik lidí, co čekali na svou na míru umíchanou chemotarepii, že mi to prošlo. Sestřičky mi daly limit do 14 hod. být bezpodmínečně zpět. Mnohem lepší varianta, točit před chemoterapií, po ní bych toho moc srozumitelného asi neřekla. Byla jsem však dost nesvá z toho, že to třeba z jakéhokoliv důvodu nestihnu. Taťka byl upřímně pěkně naštvaný, že se chovám nezodpovědně a že se mám soustředit pouze a jen na své zdraví, tak má pravdu že jo, ale já prostě nedokážu jen tak nečinně sedět nic nedělat a týden po týdnu jen čekat v čekárnách. Je fajn mít pocit, že k něčemu jste, že to co děláte má smysl a že můžete i v této situaci být nápomocní, užiteční. Cesta přes Prahu byla v pohodě a my dorazili do televize ještě o pár minut dřív. 


DLOUHOVLÁSKA

Ráda bych vám projekt trochu více představila. Jde o krásnou myšlenku salonu DLOUHOVLÁSKA. Dlouhovláska se věnuje komplexní činnosti týkající se vlasů. Petra Valentová však přišla s myšlenkou propojit tuto krásnou činnost s něčím ještě krásnějším. S pomáháním druhým. a tak pravidelně věnuje paruky nemocným dívkám či dívkám, ženám a dětem po nemoci, kvůli které přišly o vlasy. V salonu také prodlužují či prohušťují nemocným dívkám a ženám vlasy zdarma.

https://www.facebook.com/Dlouhovlaska.cz/videos/1642297669168181/?hc_ref=ARQb2iPoGt8IWVUSEfLqXUtkMrs0AGOWyeRNbvUsso-WyXu6Md4GnV2jDFBwISa-myo 

Můžete jej však potkat i na různých akcích či dokonce festivalech. Co je opravdu obdivuhodné, kolik rockerů darovalo svoje vlasy na dobrou věc. https://www.facebook.com/Dlouhovlaska.cz/videos/1536610603070222/

Co je nejdůležitější je ten samotný nápad jak se dá pomoci. Díky Dlouhovlásce je spousta holčiček a žen zase o trošku šťastnějších v těžkých chvílích života. Jasně "jsou to jen vlasy" ale ten pocit, že vás po půl roce zase šimrají po tváři je nepopsatelný. V rámci tohoto projektu jsem popovídala o svém příběhu, který by mohl někomu pomoci. Peťa z Dlouhovlásky si vzala míry a udělá mi paruku. Prohlídly jsme si společně fotky, aby viděla mé vlasy, než si je nemoc odnesla a mohla mi tak podle nich budoucí vlásky vytvořit. Natáčení se účastnil i Filípek, proto to dlouhé čekání a cestovaní. Je mojí součástí a patří ke mně a tak samozřejmě i k mému příběhu. Sám si návštěvu v televizi moc užil, páni kameramani mu ukázali, jak co funguje a mohl se tak aktivně účastnit, což byla parádní odměna za všechny ty útrapy. 

Dokonce jsme všechno stihli a já byla ve 13:45 zpět na stacionáři. Sestřičky byly rády a já byla konečně v klidu a nemusela nikam spěchat. To doslova, protože i kdybych neodjela, tak by na mne do teď řada nepřišla. Holky, co byly v čekárně těsně pře mnou, teprve kapaly, tak bych stejně ještě čekala. Toto úterý bylo opravdu náročné na všechny strany. Všichni jsme se snažili brát to sportovně a občas sestřičky prohodily něco vtipného. Spíše než úterý, mi onkologie připomínala čtvrtek v Kauflandu a jejich spouštění letáku. Tolik lidí, co potřebuje svojí "živou vodu" je to smutné... Po 14. hod. se uvolnilo křeslo a zrovna to moje u okna. Dala jsem si svojí dvouhodinovku. 

Otevřeným oknem svítilo sluníčko a byl cítit jarní vzduch. S tím čerstvým vzduchem jakoby se místností vznášelo i mnohem více naděje a doufání, že jaro přinese lepší zítřky.