V Praze žiju, v Jihlavě bydlím

Se zdravím je to jako na houpačce, ale věřím, že to nejhorší období už mám za sebou. Během celé léčby dojíždím do Prahy a jsem tam velmi často. V poslední době, více jak doma. Já jsem se ale přistihla, že se v Praze cítím mnohem svobodněji. Líp se mi tam dýchá. V Praze žiju, v Jihlavě bydlím. Spousta známých a přátel, se kterými se vždycky ráda uvidím. Byla jsem v Praze celý týden a kromě povinností jsem se vypravila do divadla. Trochu jsem sice zvažovala, zda nebudu raději odpočívat, ale nakonec jsem byla nesmírně ráda, že jsem šla. Caveman, velmi známá hra a já se opravdu královsky bavila. Párkrát se mě někdo zeptal, zda ještě někoho čekám a zda je vedle volno. Možná to stále působí zvláštně, když jde někdo kamkoliv sám. Já na tom naopak nevidím nic divného. Často slýchávám, že ženy čekají, až je někdo pozve a to by se taky mohly načekat. Já teda nikdy neměla tendenci ztrácet čas čekáním. Teď si uvědomuji čas okolo ještě mnohem víc. Takže když chci vidět nějaké divadlo, kino, koncert- prostě jdu. Jedno zda sama, nebo s někým, ale jdu. Nestěžuji si, že jsem chtěla a neměla s kým. Na tohle už dávno nehraju. Nikdy se mi totiž nestane, že půjdu jen kvůli tomu druhému a budu se nudit a co hůř, dám to značně najevo. Už před nemocí jsem neměla problém sama cestovat. Naopak jsem si to náramně užívala. To ale neznamená, že pohrdám společností, naopak jsem velmi společenský tvor. Sama sobě jsem ale dobrým společníkem. Pořád si mám co říct. Dokážu se sama se sebou pohádat, omluvit se, pochválit se, ocenit se. Po tom, co jsem zvládla, jsem na sebe pyšná, jak silný a statečný človíček ve mně je. Není to často, ale když se zadaří, cítím se dobře a jsou konstelace, vyrazím na rande. Všichni do jednoho potřebujeme jednou za čas cítit, že jsme obdivováni, milováni, důležití. Moje rande bylo spontánní. Nevěděla jsem kam a na jak dlouho jdu. Věděla jsem ale s kým. S tou nejobdivuhodnější holkou, co znám. Znám jí přes 33 let a stále mě překvapuje, tím kolik toho dokáže zvládnout. Jsem pyšná na to, že jí mám, že jí mám hluboko uvnitř sebe. Jsme spolu denně, ale přesto takhle otevřeně a jen my dvě velmi málo. Tentokrát jsme vyrazily na procházku Prahou. Prošly si Letnou a park s výhledem na město. Daly si černou zmrzlinu u metronomu, couraly se k Hradu a starému městu. Sledovaly všechny ty párečky turistů a měla jedna druhou. Prošly si Kampu, Střelecký ostrov, kde byl zrovna program k Pride Prague a nakonec oblíbenou náplavku.

Tam jsem si sedla, dala si pivo a pozorovala okolí. Nějaká partička měla dotazy, zda to pivo je přítele a podobně. Zase jsem se zamyslela nad tím, zda je to opravdu tak zvláštní, že je člověk někde sám. Působí dojmem ztroskotance? Feministky? Někoho, kdo zavrhl celý svět. Sama si toho na druhých nevšímám, protože je vnímám jako sebe. Do nedávna by mě nic takového ani nenapadlo, ale.. Stala se mi zvláštní věc, byla jsem nečekaně políbená. Nic zvláštního, ale mě se to nestalo možná více jak 3 roky. Tak jsem byla zaskočená a vlastně velmi mile.

U piva a vody jsem se cítila báječně. Každou mojí buňkou těla pulzoval život. Dokonalý večer, teplý letní večer. Najednou mi do hlavy vstoupily myšlenky, že já se vlastně vůbec nevnímám jako žena, ale někdo jiný to překvapivě vidí jinak. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla takto ještě zaujmout. Nejde o to od koho, nebo důsledek toho polibku samotného ale to, že se najednou rozsvítila nějaká žárovka, která byla zapomenutá - zhasnutá. Já jsem sama a nenapadlo mě, že by se to ještě někdy mohlo změnit. Žárovka zablikala a najednou jsem dokázala v ten hezký večer přiznat, že bych mohla přece jen jednou ještě potkat někoho, kdo by byl ten kompas a k mé mapě na té neznámo jak dlouhé cestě.

Život je vážně zvláštní, mnohé vám ukáže jen proto, abychom později zapomněli. Já mám teď takový semafor. Rakovina je jasná červená, oranžová -výstižně jako léčba a teď zelená. Můžu se vydat přejít cestu, občas bezmyšlenkovitě jako malé dítě chci přeběhnout silnici. Jindy se bojím a tisíckrát koukám doprava a doleva, ujišťuji se, zda opravdu můžu udělat ten první krok. Kdybych napsala, že se snažím fungovat jako dřív, tak to není pravda. Nikdy to nebude jako dřív bohudík i bohužel. Jsem jiná a přesto stejná, zvláštní ale jako blázen se nevnímám. Těžko se ta transformace popisuje. Procházkou po Praze jsem si čím dál víc uvědomovala svou svobodu a vděčnost, kterou k městu cítím. Mám Prahu čím dál raději, a díky ní tady vlastně jsem. Nebýt pražské léčby, kdo ví, jak by to celé bylo. Praha mi vrátila život a mě do něj a to po všech směrech.

V Praze žiju, v Jihlavě bydlím.

Za rok jsem ušla velký kus cesty a každý krok za to stojí.