Traverza plná chlapů

Když jsem po skoro 3 hod. otevřela oči na JIP, cítila jsem obrovitý tlak na hrudi. Hned se mi vybavila notoricky známá fotka jak pánové sedí na traverze. Přísahala bych, že tu traverzu i s pány mám teď na svém křehkém hrudníku. Ihned jsem poprosila o léky na bolest. Dostala silné opiáty a spala dál. Byla jsem střídavě mimo až do večera, vždycky prohodila pár vět a bolest mne ovládla tak, že jsem ani mluvit nemohla. Hrudník jsem měla hodně stažený, že se mi i hůř dýchalo.

Kdyby mi někdo loni řekl, že zrovna já půjdu na plastiku prsou, no smála bych se asi týden. Každého věc a proti gustu nic, ale krásna zdravá těla je přeci škoda předělávat. Dělat z nich dobrovolně z rozmaru někoho jiného. Kdysi mi v rámci modelingu bylo nabídnuto, že mi upraví zuby. Myšleno můj předkus. Vysekání a narovnání zubů, což by bolelo jako čert. Možná bych měla rovné zuby, ale už bych to nebyla já. Naše rodinné poznávací znamení, bych pryč z rozmaru nedala a tak podobně vnímám jakoukoliv jinou úpravu těla. Každý jsme něčím jiný a proč se upravovat do nějakých lidských ideálů. Kdo tyhle ideály vůbec stanovuje, to máme být všichni stejní? Rovné zuby, velká pevná prsa, a spoustu dalších umělých výmyslů doby. Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi to svým způsobem jako slabošství, kdy člověk podlehne nátlaku okolí nebo nějakého svému vnitřnímu rozmaru. To vážně implantát udělá člověka šťastným? Evidentně, jinak by toto odvětví chirurgie dělalo jen úpravy ze zdravotních důvodů. Vím, že samotná augmentace tedy plastická operace prsou bolí úplně jinak, než teď mě, což mi potvrdila i paní doktorka. Moji operaci si představuji, že mě vydlabali jako kopečkovou zmrzlinu a pak díru zase zaplnili implantátem. Bolí jako vážně hodně, ale ani "pouhé" zvětšení přeci není bezbolestné. No nic, jak by řekla moje babička, parádo trp. Takže každého věc, jen se ode mě nemůže moc čekat, že budu jásat radostí a schvalovat takové to zásahy do zdravých prsou, ale to jsem vážně neměla nikdy.

Moje operace byla radikální, jak už jsem psala všechno pryč. Tedy mléčná žláza bradavky a dvorce. Často mi teď píšete na téma velikosti nových prsou, že budu mít nová krásná prsa, že když už tak ať mi udělají velká. Možná vás překvapím. Prsa jsem si nechala udělat ještě menší, než byla to má původní. Implantáty mám 320ml, což jsou normálně trojky ale většina z nic pokryje můj vnitřní kráter.

Dnes je pátek, dva dny po operaci a já poprvé viděla výsledek. Připravovala jsem se na ten pohled dlouho. Věděla, do čeho jdu a co mne čeká. Zvažovala a navštívila několik různých pracovišť, ze kterého jsem si nakonec vybrala plastickou chirurgii v nemocnice Na Bulovce. Plastika zde je vyhlášená a já byla moc ráda, že našli celkem brzy termín a ještě tedy rovnou s rekonstrukcí. V hlavě mi zůstala věta, kterou jsem si přečetla na chodbě:

"Plastický chirurg má stejný cíl jako ostatní lékaři a to je úplné vyléčení pacienta a to i na duši."

Dlouho jsem s doktory mluvila o možnostech a variantách provedení. Doktoři odvedli skvělou práci. Vím, že jsem byla v těch nejlepších rukách a plně jim důvěřovala, ať už v postupu tak i ve velikosti implantátů. 

Moc děkuji paní doktorce Hromádkové a doktorovi Kmentovi.

Dnes je pátek, dva dny po operaci a já poprvé viděla výsledek. Připravovala jsem se na ten pohled dlouho. Obrečela jsem to. Vím, je to ode mě veliká malichernost s porovnáním s jinými daleko závažnějšími případy, ale i tak. Tekly mi slzy proudem. Má prsa jsou jednou pro vždy nenávratně pryč. Na ten pohled se prostě asi nedá dostatečně připravit. Myslím, že stejně to měla většina žen, které se poprvé viděly. Hlavou mi proudila všechna ta klišé: "Jsou to jen prsa...", "Buď ráda, že jsi na živu!". Přišla jsem si jako největší pokrytec světa, že brečím kvůli svému hrudníku. Taková malichernost, navíc jsem přece po rekonstrukci.