Tam, kde jeden kozí život skončil, druhý začal.
Bylo překvapivě zase úterý. Všechny nepříjemné věci se mi letos dějí tento den. V úterý jsem nastupovala v prosinci na operaci, měla půl roku chemoterapie a kdy jindy bych mohla nastoupit do nemocnice než právě v úterý.
Ráno jsem se rozloučila s mamkou, Filípkovi dala pusinku na tvář, krásně klidně spinkal, a jeli jsme. Na Bulovku jsme dorazili celkem na čas, taťka mi pomohl s taškou, doprovodil mě na pokoj. Při loučení jsem ale slzy neudržela.
Měla jsem ještě celý jeden den do operace, což obnášelo papírování, anesteziologickou konzultaci, vyšetření a focení plastickým chirurgem, a spousta přemýšlení při čekání.
Jsem na oddělení plastické chirurgie, neboť jdu na oboustrannou mastektomii s okamžitou rekonstrukcí. Což znamená, že vezmou oba prsy - radikálně, tedy včetně bradavek a dvorců a rovnou udělají rekonstrukci implantáty. Sama jsem si tuto variantu nevybrala, ale byla mi doporučena kvůli mým dalším zdravotním problémům. Udělat tedy vše při jedné anestezii. Do poslední chvíle jsem vlastně ani pořádně nevěděla, zda to dopadne nebo ne. Jsem necelé tři měsíce po chemoterapiích, tělo ještě není ve stavu přijímat něco nového, navíc se čekalo na krevní testy a předoperační vyšetření. Prioritou pro mě bylo, hlavně odebrat prsy, komplet a pořádně aby někde nějaká neplecha nezůstala. Dostala jsem vymezený čas, ve kterém musí operace proběhnout, abych nemusela podstoupit ozařování. Tak jsem dnes tady a pokorně čekám na zítra. Pořád si opakuji, je to nutné, snížím tím riziko návratu.
Odpoledne mne přišla navštívit Kája. Tolik let jsme se neviděly a teď se vídáme v nemocnicích. Jsem moc ráda, že jsme se zase našly a víme o sobě. Obě máme zítra velký den a začínáme novou životní etapu. Kája v NY a já na sále ale oběma nám to ovlivní život. Bylo to fajn rozptýlení. To by nebyla Kája, kdyby nedonesla originální dárek s příběhem. Děkuji moc a slibuji, že putovní knihu jednou předám potřebnému v nouzi zase dál. Dnes mi jedna hodná duše, na kterou se moc těším, až jí poznám osobně, napsala, že kočky mají několik životů a mě zítra začne další. Vlastně jak výstižné. Najednou jsem v tom viděla velikou pravdu a vnitřní klid.
Celý zbytek odpoledne, večera a část noci jsem přemýšlela o spoustě věcí a rekapitulovala. Z okna byl slyšet novorozenecký pláč, porodnice je o dvě patra níž. Já si zavzpomínala, jaké to bylo, když jsem tam sama byla s Filípkem, když jsem ho poprvé držela v náručí, když takhle plakal... A najednou mi bylo smutno z toho, že už je tak veliký. Že nic z toho už znovu nezažiji a že jsem si to vlastně ani nestihla pořádně užít. Hlavou mi lítaly různé věci a vzpomínky. Čekáte, ale vlastně doopravdy nevíte, co čeká na vás. Jdete do neznáma. Za poslední rok jsem se takhle načekala nespočetněkrát. Byla jsem nervozní, pak zase naprosto klidná, smířená a pořád dokola. Poprosila jsem o prášek na spaní a zbytek raději zaspala.
Ráno jsem po 5. hod. vstala, dala si sprchu a smířená čekala. Po 7. hod. přišel pan doktor s paní doktorkou, co se na mě za pár minut vyřádí. Lihovkou si namalovali na má prsa taháky a za pár minut už mě vezli. Musím říct, že mi teď po chemoterapii mnohem hůř zabírají prášky. Normálně bych byla při nejmenším na sále už lehce oblblá ale tentokrát ani ťuk. Ještě chvilku koukala strop plný světel, prohodila pár vět s anesteziologem a stihla cítit zimu. Pak jsem usnula.
15.8. jeden kozí život skončil a druhý začal. Adoptovala jsem si dva prsní implantáty a snad se nám spolu bude hezky žít.
