Stříhal mě dohola malý chlapeček…

Ráno byla únava z předešlého dne sakra znát. Byla jsem ale spokojená a ráda, že se mi zadařili obě akce. V koupelně stojím před zrcadlem a jako každý den sahám do vlasů. Ha a je to tady, plná dlaň vlasů. Věděla jsem, že to přijde, jsem přeci připravená. Mám šatky, čepice, dvakrát jsem vlasy zkracovala. Ale stejně mi tečou slzy jak hrachy. Mám v sobě úplně všechny pocity světa. Zase ten další mezník, další level. Vůbec nejde o vlasy, to je to poslední, ale o to, že mi to celé zase dochází. Včera jsem měla po dlouhé době krásný den. Na celý jeden den jsem zapomněla na nemoc. Jak už jsem psala, vždycky když pozapomenete, rychle se sama připomene, a i tentokrát. Umyvadlo plné vlasů, utírám si oči. Volá na mě Filda, že mu nějaká kostička lega někde nedrží. Stojím nad ním, vůbec ho neposlouchám a v duchu si říkám, co mu jako mám říct. Uklidním se, oblíknu ho na lyže a než se vrátí, mám čas to promyslet. Jsem unavená a moc mi to nemyslí. Sháním strojek, po několika pokusech Bingo!. Jelikož ta paní má krom dvou úžasných dětí, spousty práce a dost svých zdravotních problémů, doma snad všechno, má i ten strojek. Domluva zněla jasně, mezi čtvrtou pátou dojede i se strojkem. Filípek na narážky typu, že budu jako lego panáček a taky ztratím vlasy, moc nereagoval. Tak jsme se domluvili, že si odpoledne zahrajeme na kadeřníka a on mi hlavu oholí.

Něco málo po čtvrté dojela Ufónek i s mašinkou. Žádné dlouhé vítání. Obě jsme věděly, že by nás to rozhodilo ještě víc a už samo o sobě to bylo náročné. Usedám na stoličku a Monča povídá: "Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola..." a mě se vybaví scéna z Discopříběhu - kdy Jituš nechce oholit Jirku a nakonec jí mistr nařídí, že musí, když si to zákazník přeje. Dál mi v hlavě zní Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly. Mě ale stříhal do hola malý chlapeček. Ten můj pětiletý poklad stál za mnou a holil mi hlavu. Byl to jeden z nejsilnějších momentů v mém životě. Jak se říká v dobrém i zlém, ale spolu. Tenhle moment asi nikdy z hlavy nedostanu a jsem ráda, že u toho byl se mnou. Pro něj to bylo taky aspoň trochu snadnější, než kdyby mě najednou z ničeho nic viděl bez vlasů. Dětičky jsou hrozně citlivý stvoření a do těch jejich hlaviček jim nevidíme. Nikdo moc nemluvil, Monča dílo dokončila, táta seděl naproti mně a koukal, jak zbytky vlasů padají na podlahu. Koukal na mě a já si zase připadala jako ta jeho malá holka. Ale to přece budu vždycky. Máma sledovala opodál. Dílo dokonáno a já poprvé sáhnu na hlavu... Uff je to síla. Kde nic tu nic... Jdu do sprchy smýt zbytek vlasů a vyhýbám se zrcadlu. Při zpáteční cestě už mi to nedá. Stojím tam jak opařená a koukám na toho cizího člověka, co vidí mýma očima. Je to tady, teď už je rakovina i vidět. Další daň toho celého. Filípek si musí zvyknout, zatím mi pořád dává něco na hlavu. On to vážně moc hezký pohled na nemocného není. Takže zahajuji sbírku pokrývek hlavy. Sednu si k tv a co nejde... Ano, někdo si ze mě opravdu dělá srandu - Jituš právě v Discopříběhu holí hlavu Jirkovi. Jdu se vybrečet do vany, což byl teda nápad! Hodinu po té cítím, že mám horečku.

Byl to hodně náročný den, 12. den po první chemoterapii, tedy v půlce mých cyklů a účinky se dostavily. Vlasy, horečky, dutiny nateklé, v uších tlak, svaly a klouby bolestivé. Zítra mám jet do Prahy na vyšetření s podáním kontrastní látky, raději uposlechnu rad doktorů a s horečkou se hlásím ve VFN. Po telefonu s doktorem konzultuju stav a kontrastní látku můžu, tak aspoň dobré zprávy. 22. 1. tedy zase do Prahy.