Štír versus rak

Dnes už je to pár týdnů, co mi diagnostikovali rakovinu prsu. Paradox toho celého trošku je, že zrovna říjen byl měsícem prevence rakoviny prsu. Této nemoci je okolo nás všech spousta, ale sama za sebe prostě vím, že dokud se to opravdu netýká vás nebo vašich nejbližších, tak to prostě nevnímáme. Slýcháte, jak ten a ta jsou nemocní a na chvilku si řeknete, jak je to hrozné. Zpomalíte, přijdete domů a pomazlíte děti a ten den vám tak nějak nevadí, že hodně zlobí. Jste prostě rádi, že jsou zdravé a plné života. Jak dlouho každému z nás toto uvědomění asi vydrží? Ruku na prsa, mě totiž moc dlouho ne. Pak zase začne klasický denní shon, školka, práce a věčné nestíhaní. Já jsem takový ten zážitkový typ člověka. To v překladu znamená, že miluju cestování, kulturu, sport a maximálně využitý čas s mým pětiletým synem Filipem. Pokud možno každou minutu smysluplně a naplno, kdo mě zná, potvrdí. To vše ale od základů změní jedna jediná vyřčená věta "Máte rakovinu."

Věta, kterou slyšíte jako ozvěnu, někde z dálky. Slova známá a přesto tak cizí, že pro vás najednou postrádají význam. Slyšela jsem jen tu větu a dál mám prostě vokno (což jsem neměla nikdy ani v rámci věčírků). Prostě dál si pamatuju jen mlhavé střípky informací, zakončené odesláním mě na onkologii. Místo s atmosférou a dopadem nepopsatelným. 

Já se ale přece vyspím a ráno bude po zlém snu... První ani žádnou noc se tak nestalo. Nezbývá nic jiného, než začít bojovat.