Schováni za maskami

Doma jsem po návštěvě onkologie musela spíchnout na druhý den karnevalový kostým. Nemusíte asi dlouho přemýšlet, čím by ten můj chlapeček chtěl být... Ano, pirát. Ale to už byl poslední dva roky, tak tentokrát to byl Harry Potter. Já zasedla a vyčarovala podle jeho slov ten nejhustější hábit. Pak mi položil otázku, proč lidi nosí masky... Uf, no a co na to chcete odpovědět... Já vlastně sama nevím, proč nám tahle hra na někoho jiného zůstává po celý život. Proč máme potřebu maskovat své pocity, sebe samé a brát na sebe masky. To, co jsme se v dětství naučili, s tím se pak potýkáme celý život. Pořád jsou okolo nás nejrůznější hry, padouši a hrdinové, princezny a carevny, služky a poddaní. Jen už tedy rozhodně neplatí, že kdo si hraje nezlobí... Cestou jsme někde pozapomněli pravidla hry a tu naši dětskou upřímnost. Něco se nám nechtělo, řekli jsme to. Něco nás nebavilo, řekli jsme to a rozhodně jsme si nebrali servítky, zda se to právě hodilo...

Tak co se stalo? Výchova nebo mravy nás usměrnili a utloukli to v nás? Kolikrát jsme nuceni chovat se tak, jak se nám ani trochu nechce a s velikým sebezapřením. Třeba v rámci práce nebo společnosti. Kdo z vás to tak má ale i mezi přáteli nebo dokonce doma, tak tam už je něco hodně špatně. Když se vám něco dělat nechce, nebo si něco nemyslíte, řekněte to. Nebojte se odmítnutí, kdo nic nezkusí nic nezíská. Kdo se bojí, nesmí do lesa, že? Nebojte se vyjádřit vlastní názor, protože by s vámi třeba někdo nemusel souhlasit. Naopak, buďte hrdí na to, že máte svůj názor. Máte právo na své vyjádření a nebojte se ho vykřičet. Nebuďte ovcí ve stádu, jen proto, že se budete bát předsudků.