Rakovina černobílá

Na ten pátek už nikdy nezapomenu. První přímý kontakt s onkologickým oddělením. Hodiny čekání se všemi těmi, co tam taky jednou byli poprvé. V hlavě se honí nejrůznější myšlenky a přesto vlastně pusto prázdno. Následovalo seznámení s prognózou, spousta odborných termínů, nejasností, strach, slzy, nejistota, oznámení výsledků nejbližším. 

Víkend jsem probrečela a od pondělí nástup na všechna možná vyšetření. Věřte, že jsem se tak strašně bála jako snad nikdy ničeho. S takovou jistotou a samozřejmostí jsem šla pro výsledky biopsie, a jak to dopadlo. Vzpomenu si na to vždycky při čekání na další výsledky a šíleně se bojím. Ten respekt a důležitost si rakovina dokáže vynutit. Ihned vám zase rychle ukáže svou velkou moc při sebemenším zlehčení.

Vždycky, když trochu pozapomenete s kým máte tu čest, dá vám přes prsty a rychle se připomene.  

U této nemoci vnímám jakési mezníky. Tím myslím situace, kdy jde o takový next level a vtažení do rakovinové reality. První z nich byl vystavení průkazky onkologiského pacienta. Druhý sdělení svým blízkým. Třetí stříhání 44cm dlouhých vlasů. Nejde totiž o vlasy samotné, jako o to, že se rakovina hlásí každičkým projitím okolo zrcadla. Začínám totiž vidět věci, co mi bere. Nejen já, Filípek obrečel moje stříhání, že prej mamka už není holka a kdy mi to jako doroste.

Rakovina dává údery po dávkách a teď mluvím o psychické stránce. Najednou se přistihnete, že se radujete, že máte rakovinu prsu. Chápejte, ještě nedávno nemyslitelná představa, že se raduju, že mám rakovinu. Dnes se neskutečně raduju. Ano jsem šťastná. Šťastná, že mám rakovinu, jsem vlastně neskutečně šťastná, že mám rakovinu jenom v jednom místě. Všechno může být za týden jinak, ale teď to tak je a to je skvělé. Zvláštní spojení slov rakovina a skvělé, že? Je spousta klišé, raduj se z maličkostí, žij naplno, nikdy nevíš, přání dobrého zdraví a další a další. Neuvěřitelné, jak se ta ohraná rádoby filozofická slova dokáží stát v mžiku vaší motivací a největším přáním.

Teď hodně často myslím na můj velmi oblíbený film a to, Než si pro nás přijde a tzv. bačkorový seznam. S tím, že přijdete o vlasy, o prsa se vyrovnáte. Můžete si tak trochu, někdy i hooodně, dělat srandu. Brácha se těší, že mi na holou hlavu namaluje čáru a budu, jak říkal Ruby (Ruby Spito z filmu Drž hubu), půlprdeláč. Nebo si můžu pohrávat s myšlenkou potetovaného hrudníku a motivy typu vesnické kozičky s chlupatou bradou (ano zvíře), nebo mandaly. Začnu sbírat čepice a různé pokrývky hlavy. Hrozí totiž, že mi porostou ještě kudrnatější vlasy a to už bych byla pár měsíců pravděpodobně jako Dejdar a později zase mohla parodovat Bonye M. Ne vždycky je nálada na podobný humor, je však důležité mít okolo sebe lidi, kteří ho umí a ví, kdy použít. Stejně tak jako ti, co nastaví rameno v časech slz. Dokonce i ti, pro něž jsem ouplná Agatha Christie křížená s Andersenem. Úplně ženiální žena, co chce upoutat pozornost a vymyslí, že má rakovinu. Výjimečná, to já vždycky byla (když mi uletělo letadlo do Říma, když jsem potkala srnku, když Filda couval), tady mě však přecenili. 

Fantazii nechám pracovat, až budu vymýšlet story pro syna, kam mi prsa zmizela. Je to ten největší tzv. horňák. Pravda zvláštní, kojit se dlouho nenechal ale, teď prsa zbožňuje. Schválně kolik je slušných výrazů pro ty dva kopečky na hrudi? Třeba ňadra, no tak ty já nikdy neměla velká. Na základce se často říkalo lentilky pod kobercem, výstižné. No dobře, tak mandarinky pod kobercem. Dokonce jsem často nadávala, hlavně při kojení. Kojení a zapadlé bradavky nejdou k sobě. Dalších kosmetických detailů se vyvaruju. Prsa, ňadra, kozy, pro muže symbol ženskosti. Budu tedy o to menší ženská, ale zdravá ženská.