Prvňáček aneb První měsíc ve škole

O tom, jak to od porodu po první školní den uteklo, psát nemusím. Všichni to známe. Co mě teď spíše trochu děsí je to, že už nemůžu používat takové to, až jednou půjde Filip do školy... Nechci nostalgicky vzpomínat a dojímat se, že mám místo toho malého miminka doma školáka.

Co vám budu povídat, nezvyk je to pro nás oba. Často mě Filda opravuje, když zcela automaticky řeknu školka místo škola. První týden byl hlavně o nás rodičích. Každý den jsem sháněla jiný obal na učebnici. Zařizování obědů, družiny, kroužků. Ukazování, kde co ve skříňce a v aktovce najde. Spoustu nových věcí, včetně rituálu, které jsme si nastavovali. Dnes po měsíci, jsme sehraní. Po škole uděláme společně úkoly, připravíme aktovku na druhý den. Já mám pocit, že nedělám nic jiného, než že střihám písmenka a ořezávám pastelky odměnou mi jsou Filípkovi jedničky a jako bonus i s hvězdičkou. Zatím mám doma skvěle namotivovaného škola, kterého škola baví a co řekne paní učitelka je svaté 😊

První školní den, tedy 2. září 2019 v 7h ráno začalo ohromně pršet. Většina mých vzpomínek na tento den je s deštěm. Instrukce byly bez aktovky, tak jsme dle pokynů čekali před školou. Po osmé hodině začalo slavností vítání prvňáčků, součástí bylo i stužkování od deváťáků a dojemný projev paní primátorky, který kromě nás všech, dojal i jí samotnou k slzám. Po té jsme se přesunuli do 1.B, tak nechali naše prvňáčky s paní učitelkou a po seznámení jsme šli domů.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že zítra už půjde s aktovkou, zasedne do lavice a začne nasávat nové vědomosti. Musím přiznat, že dobu mé intenzivní léčby jsem si dala vytoužený cíl, dovést Filípka do první třídy. S každou další chemoterapií jsem ztrácela víru, že se mi to povede. Tolik jsem si přála dožít se toho, že ho budu moct držet za ruku a být mu oporou v ten velký den. Tolik jsem doufala, že uděláme první krok do neznáma spolu. Jsem nepopsatelně šťastná, že jsem vážně mohla stát vedle mého malého-velkého synka a prožívat tak další nezapomenutelný den.