Můj Jin Jang

Vím, že některé věci píši pořád dokola, ale taky vím, že vám to nevadí. Vy, co čtete příspěvky pravidelně, prožíváte všechny změny se mnou. Mnohdy mi sami píšete, jak se věci vyvíjí. Dnes chci psát o energii všeobecně i konkrétně. O mém Jin a Jang...

Jin a Jang jsou dvě síly spojené v celek. Protiklady, co se navzájem doplňují. Tma odráží světlo a světlo zobrazuje tmu. Bez zla by nebylo dobro. Jin a jang jsou obvykle ve stavu rovnováhy: pokud jeden naroste, druhý ustoupí. Jin ženskost, temná, energie síly. Jang mužská, světlá, tvořivá síla.

Každá mince má dvě strany, každý máme dobré a špatné vlastnosti. Všechno okolo nás má svůj protiklad, co ho doplňuje. Každý Batman má svého Jokera.

Proč o tom vlastně píši. Když jsem onemocněla, chvilku mi trvalo, než jsem rakovinu přijala a smířila se se situací. Nemocná jsem a tím, že budu naštvaná na celý svět a bádat proč zrovna já, ale vůbec nic nezměním. Nemocná budu dál a jen na mě je, jak se k tomu postavím.


Nemoc je můj jin, ta temná energie, síla a ženskost.

Přesně popsané, temná energie, v podobě buněk, co je usídlily v mém těle a mají ohromnou sílu. Ničivou, smrtící sílu. Prsa - dokonce i ta ženskost jinu u mě nemohla být víc ženštější. To bychom měli jednu část, ale co ta druhá? Je velmi zvláštní, jak se nám pak zpětně věci ukáží. Minulost nám odkryje, co v tu chvíli vůbec nevidíme, nad čím tak dlouho přemýšlíme, trápíme se, rozhodujeme. Později si ani neumíme představit, že by to bylo jinak. Ten pocit, že to je tak, je správně a teď zapadá do života jako puzzle. Všechny ty náhody okolo, byly to vážně náhody? Nebo nás naše intuice směřovala k danému cíli. Možná si s námi osud pohrává a dodává vědomí, že to je všechno naše práce.

Když převažoval jin a nemoc mě zcela pohltila, já byla po operaci a po silných chemoterapiích, objevil se můj jang. Nepopsatelně jsem se bála o budoucnost, ale ještě více o tu Filípkovu. Co s tím pětiletým chlapečkem bude, když tady jednou nebudu. Nestihla jsem mu udělat zázemí a nechat po sobě nějaký odkaz. Pět let je sakra málo na to, abyste někomu dali všechno, co jste chtěli. Ať je to výchova, zážitky, společné chvíle, zajištění. Věřte, že jsem nad tímhle přemýšlela hodně intenzivně. Nebyl čas ztrácet čas a já si dala do hlavy, že je ta pravá chvíle to změnit a to hned teď. Osud si se mnou hodně pohrál a já se několikrát stěhovala. Teď zrovna už rok bydlíme u rodičů. Celou léčbu se mnou a Filípkem procházejí, starají se o nás. Když bylo nejhůř, byly u mě, drželi mne za ruku, nosili mne na rukách na záchod, zvedali mne za země, měnili kýble, píchali injekce, krmili, podávali prášky, podpírali hlavu, umývali mě, kontrolovali můj dech, uzemňovali moje vibrující tělo. Byli a jsou tady pro mě, jsou nám oběma tou největší oporou. Určitě měli o svém životě, když jim děti odrostou, jiné plány. Není to samozřejmost mít takové rodiče a to si moc dobře uvědomuji. Máme jeden druhého a víme, že ať se děje cokoliv, společně to zvládneme. To je v životě opravdu nejvíc. Je fajn vycházet s rodiči, ale přeci jen být zase znovu na začátku a nemít v 32 letech nic svého mě hodně zneklidňovalo. To celé umocněné mojí diagnózou, kdy se ještě vůbec nevědělo, jak dlouhá bude léčba a jaká je prognóza. Nechtěla jsem ležet v posteli a všechno vzdát. Vzdát svůj život, sny, plány, cíle a budoucnost. Co když umřu... Má vůbec cenu něco plánovat? Nemám se spíš začít zbavovat svých věcí? NE!! DOST, řekla jsem si! Naopak teď je ta nevhodnější chvíle na to, začít si plnit své sny. Je jich tolik. Tolik věcí bych chtěla stihnout. Bačkorový seznam jako dva nemocní ve filmu Než si pro nás přijde, si píši od chvíle, kdy jsem ho poprvé viděla a to už takových devět let bude. Spoustu věcí se za ty roky změnilo, ale za seznamem si stojím. Po jeho přečtení, jsem ho tentokrát zase s ledovým klidem odložila. Je sice fajn mít jasno, co byste chtěli vidět či navštívit, ale je potřeba si uvědomit, že realita a film je veliký rozdíl. Myšlenka je skvělá, hned mne u filmu nadchla. Tenkrát mne ale vážně nenapadlo, že seznam budu s vážnosti situace číst ve svých 32 letech. Když tak balancujete nad propastí a jde vám o život, přemýšlíte, kolik času vám zbývá a co s ním. Najednou zjistíte, že když jste nemocný, nic moc nepotřebujete. Hmotné věci, jsou vám úplně k ničemu, ty vás neuzdraví. Vlastně ani k ničemu nejsou plné skříně oblečení, auta, kabelky, šperky a tak podobně, to všechno zdraví nevrátí a v posteli neposlouží. Kdybych nebyla máma, jsem přesvědčená, že bych odjela do světa stejně jako Edward a Carter a vrátila se ke kočovnému životu. Já ale máma jsem.. "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..." Rázem nešlo vůbec o mě, ale o mojí malou růži. Kolik času nám zbývá, co všechno je potřeba zařídit a zažít. Po další proplakané noci, jsem si ráno setřela slzy a řekla, že od teď budeme užívat každého dne i s nemocí. Mám sice rakovinu, ale rakovina nemá mě!


Můj Jang mužská, světlá, tvořivá síla.

K jinu jsem si našla jang. Moje světlo na konci tunelu, světlo k tmavému jinu. Něco, co mi vyrovná energii. Něco, díky čemu budu celou léčbu zvládat líp, něco, co mě bude držet nad vodou. S tím jsem se pustila do plnění našeho snu. Našeho nového vysněného bydlení. Souhry náhod a osudu mi ho poslaly do cesty. Poprvé jsme ho viděla pár hodin po chemoterapii. Byla jsem dost mimo, ale byla nadšená. Uložila si obrázky do mysli. Pokaždé, když mi pak bylo špatně, zavřela jsem oči a představovala si, jak tam jednou budu sedět u okna a číst si o princovi a jeho růži. Cesta byla neskutečně dlouhá a klikatá. Jako pacientku mě hodně institucí odepsalo, ale ani to mě neodradilo. Nehodlám se vzdát a když už se jednou pro něco rozhodnu, nikdo a nic mě nezastaví i když se o to snaží. Překážek bylo víc než dost, ale s pomocí rodičů a mých nejbližších přátel jsme to zvládli. Když totiž opravdu něco chcete, celý vesmír se spojí, aby to mohl uskutečnit. Kolikrát já už si v úzkých říkala, jak jsou obdobné věty jen plané řeči. Dnes vím, že ta přání dřív nebyla důležitá, ale možná až malicherná. Kolik lidí v tu chvíli potřebovalo opravdu pomoci. Teď však přišla řada i na mně a na můj vesmírem schválený sen. Budeme mít své hnízdečko a hlavně Filípek bude mít svůj vlastní pokojíček. Jedno velké vítězství, které se neobešlo bez velkých obětí, je tenhle byt. Spousta práce než bude k bydlení, ale to už je zase jiný další příběh a jiná cesta se svým tunelem a světlem na konci. Jin a jang jsou obvykle ve stavu rovnováhy: pokud jeden naroste, druhý ustoupí a tak to je i teď - nemoc je v rovnováze a nemá převahu.


Celou léčbu píši blog, dělám různé sbírky, natočila jsem spot na Onkobeer, klip z Avon pochodu k písni YOU RAISE ME UP, jsem ambasadorkou Dlouhovlásky - salonu, který pomáhá, projekt Silná 12tka, projekty Bellisek, projekty Mammahelp a mnoho dalšího. Nepíši to sem proto, abych na to upozornila ale proto, aby zlí jazykové věděli, že karma funguje a je zdarma. Všechny aktivity dělám nezištně a zdarma, kdyby někdo chtěl zase do něčeho rýpat. Věřte, že ne vždycky to bylo snadné být celý den na natáčení druhý den po chemoterapii... Mnozí z vás píší anonymy, že na sebe upozorňuji, vydělávám si nemocí a zviditelňuji se. Každý máme stejné možnosti... Pište o svém životě i vy... Prozraďte nám svá trápení, bolesti a pocity... Není to jednoduché, čelit vám všem, to mi věřte. Ale tohle všechno bylo a stále je můj hnací motor a můj jang, ta tvořivá světlá síla, co se nevylučuje s jing, tou temnou silou -rakovinou. 

Jin a jang se nevylučují.

Jin a jang jsou na sobě závislé.

Jin a jang se navzájem podporují.

Jin a jang se mohou navzájem měnit.

Část z jin je jang a část z jang je jin.

Ta malá bílá tečka v černém poli je mé uvědomění si nesmrtelnosti v praxi. To dobré na nemoci. Uvědomění si pomíjivosti času, života. Žádné konkrétní plány, tohle je teď můj seznam TO DO LIST:

  • Žij a nech žít.
  • Mluv od srdce. Nikdy nevíš, zda budeš mít ještě další příležitost říci někomu promiň, mám Tě rád, děkuji ...
  • Nepromarni jediný den života a nic neodkládej.
  • Každý den může být ten poslední.
  • Nikdy si nenechte nikým a ničím vzít vaše sny. Když nám vezmou sny, vezmou nám naději, budoucnost, duši... Naděje přece umírá poslední.