Kupodivu jsem se celkem vyspala, no, s práškem na spaní. V 5 hodin jsme tentokrát s tátou vyjeli. Cesta byla bez komplikací. Teda skoro. Na jedné oblíbené benzínce, se kterou mne pojí asi nejsilnější zážitek (dokonce je i fotodokumentace, kde mám za páskem DM malinkatou lahvičku Jacka Danielse a míříme na koncert Depeche Mode). Pumpa je to oblíbená a tak si táta vybral zrovna tuhle taky. Čekala jsem v autě, byla mi zima a on, že si dá venku kafe. Hele, asi za 4 minuty byl zpět. Jako je fakt, že je znamej tím, že má hubu plechovou a nikdy nic horkého ho prostě nepálí. Tak dobrého nepálí... se vlastně říká. On je dobrák od kosti a to ten nejvíc největší, tak asi proto. No, ale zase i tohle na něj bylo moc rychlý. Trochu naštvaně nasedl do auta a povídá: "Dneska musíme opatrně, holčičko..." Rychlost kávy mi vrtala hlavou dál. Jen mi ukázal na louži pod barovým venkovním stolem a řekl, že hezky voněla. Usmáli jsme se na sebe a pokračovali v cestě.
Na Karlák jsme dojeli včas, dokonce jsme i tentokrát napoprvé zaparkovali a v 7 hodin už byli na odběrech krve. Následoval proces na onkokartotéce. Pak jsme si do 9 hodin, než jsem přišla na řadu u paní docentky, krátili chvíli poslechem audioknihy Forresta Gumpa. To že je to samo o sobě skvělý, je myslím jasný a nemusím to představovat. Rychle tak čekání utíkalo a tentokrát to ani nebylo dlouho. Navíc jako nevím proč nemají (nebo určitě mají a já o tom nevím, jako o všech podobných věcech) tablety rozdvojku na sluchátka... To by bylo bezva, zase teda jako ne, že by mi vadilo sedět tam tak blízko vedle táty, jako jsme sedávaly s Ufónkem na základce na Borče a každá měla jedno sluchátko a v nich nejnovější hity. Joo, jasný a pak jsem si rozbila hubu (úplně vím, jak se ti to hned vybavilo a hlavně slyším ten tvůj smích). Když máte sluchátko jedno, tak druhým vám ty lidské osudy a trápení stejně úplně neutečou. Málo kdy je na onkologii volná židle, narváno. Lidi se dělí o zážitky, příběhy a rady. Nikdo neporadí tak, jak ten, co si prošel tím stejným. Jako třeba, co zabere na tu hroznou chuť onoho oranžového drinku. Mimochodem několik dní po podání to stejné čuráte i smrkáte. Teď si oblíbený Aperol, díky jeho barvě, opravdu jen tak nedám. A až mi zdraví dovolí, tak jak mi psala Lucka leda s potravinářským barvivem (Lucko, to jo, dáme duhu. Zuzka má štěstí, že ten její Jegr není oranžovej). A se Simírkem a Peťou si dáme i sladoučkej kompůtek.
Byla jsem díky holkám ze skupiny (úžasná silná Moni, Leňa, Janča a její Barča, Marcelka a ostatní) připravená a u paní docentky šlo všechno celkem rychle. Zeptala se mne, jak jsem se vyspala, řekla jsem trochu lživě, že do růžova, ale bylo to spíše do oranžova, když to vidím zpětně. To je totiž fakt barva dne. Docentka mi napsala čtvery různé prášky na nevolnost a poslala pokyny k umíchání koktejlu. Mezi tím než bude, jdeme do lékárny a hned jeden prášek musím spolknout.