Moje babička

Jen u babičky člověk nachází ten klid, porozumění a něhu. Že by to bylo tou moudrostí, která z každého slova sálá? Snad je to prožitým životem a mnoha zkušenostmi. Ten milý úsměv na tváří a laskavost nelze předstírat. Moudrou, laskavou a obětavou babičku bych přála každému...

Při sjezdu z dálnice po chemoterapii bylo vše ještě celkem "ready" tak jsem chtěla za babičkou, taťkovou maminkou. Víte, zase se dostávám k tomu, jak pořád nemáme na nic čas. Práce, děti, nákup, žehlení, vaření, úklid a všechno to, co jako nemůže počkat. Všichni vidíme v ten daný moment důležitost někde kde není. V práci jste celý den, nákup (pokud nelze z důvodu vyhubení rodiny odložit) zabere chvilinku, žehlení a úklid se bohužel sám neudělá, ale ani tedy zaručeně neuteče, joo a děti? Vzít s sebou! Je to hrozně smutné, že mnozí z nás si neudělají tolik času, kolik by si přáli oni sami a hlavně kolik by si rodiče a prarodiče, sourozenci zasloužili. Toto je má dlouhodobá výčitka, hodně s ní bojuju od chvíle, kdy jsem se po mateřské vrátila do práce. Teď je to ale zase ještě intenzivnější, mám tu lidskou nesmrtelnost přece jenom blíž a mnohem více si ji uvědomuji. Všichni jednou můžeme mít pocit, že na nás rodina nemyslí, nemá čas a to bych vám nepřála. Zkuste si představit, že jste od rána do večera sám doma, vyjma návštěv pořád sám. Každá půlhodinka - hodinka může udělat velikou radost a věřte, že hlavně vám. Buďte rádi za čas, který máte a můžete ho strávit společně... Nebude to napořád. Vztahy v rodině jsou snad to nejsložitější co znám. Podobně jako kvadratické rovnice. Ty mi do dnes hlava nebere. Rovnice na rozdíl od rodiny k životu "nepotřebuji". Chceme či nechceme, je to naše krev a to v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud nás něco nerozdělí. Troufám si říct, že každý z nás má své trápení, něco co si nese sebou. Ať jde o cokoliv, nechtějme jednou litovat toho, že jsme něco nestihli...

Měla jsem velkou radost, že jsem mohla babičce poprvé popovídat o dělaném rodokmenu a pokrocích, které Martin dělá. S obdivem vždy poslouchám, když babička mluví o historii. Čas rychle utekl a na mne už šla "kocovina". Mám ráda, když můžu pozorovat, jak se táta se svou mámou s láskou škádlí. S taťkou mám hodně podobný vztah a smysl pro humor. Je úplně jedno, kolik vám je let a že synáček už je děda, pořád jste ta milující máma. Babička je ta nejlepší babička, jakou jsem si mohla přát. Každé prázdniny nás všechny čtyři vnoučata hlídala na chatě. Vždycky si všechno udělá sama - vymaluje kuchyň, pověsí záclony, přišroubuje, přetře a zabije i kapra. A říká: "počta, čekoláda, lajsnička a pišingr". Naučila mne tancovat na Až já budu velká, bude za mě selka... a celou taneční choreografii, když jsem byla malinká. Když jsem před ní brečela, tak mne rozesmála a říkala, jsem jako jedna tetka, co střídala pláč a smích. Tu tetku zná z vyprávění u nás v rodině každý, říkám to už i Filípkovi. Moje babička je ten nejpozitivnější člověk, miluje smích, radost, zpěv, tanec, upřímnost, hnědé oči a rodinu pohromadě.

Vím, že to víš, vždycky si to spolu řekneme, mám Tě moc ráda. I když to tady číst nebudeš ...

Dnešní písnička je pro Tebe a dědu, Černé oči jděte spát....


"Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí." - L. N. Tolstoj -