Melodie ticha po Italsku

Sobota měla patřit mojí mamince, měly jsme mít holčičí den v Praze. Musela ale do práce, a tak se obětovala jet se mnou Ivuška.

Vyjely jsme ráno, na 11. hod. jsem měla koupené lístky na výstavu MUMIE SVĚTA. Těšila jsem se, Egypt a vše okolo mám už od základky moc ráda. Dokonce jsem se chtěla stát archeoložkou, vykopávky jsem ale vyměnila toho času za molo. Četla jsem spoustu knížek, viděla hodně filmů (pokud máte tipy, sem s nimi), ale návštěvou Egypta si nechci brát ty své představy a to, jak vidím ho já. Raději zůstanu u obrázků z knih, než být zklamaná. Mám představy západu slunce u tajemné Sfingy, zlatý písek a nikde žádní vojenští příslušníci, co hlídkují u památek. Davy turistů jsou samozřejmě všude, ale tady mi to vadí extrémně. Nejvíc mne asi znepokojuje to, že se lidi obecně neumí chovat a vážit si dochovaných kulturních památek, které přežily souboje s přírodními živly a pak je zničí člověk.

Zpátky k výstavě. Jednoduše byla pro mne zklamáním. Čekala jsem trochu něco jiného. Výstava se sice jmenuje MUMIE SVĚTA, ale prostě jsem myslela, že to bude trochu více o těch Egyptských. Mraky lidí, vzduch strašný a všude přítomné znuděné děti pominu.

Další naše zastávka byla hned vedle, stále v areálu výstaviště, kde probíhal festival knihy Svět knihy. To už určitě za návštěvu stojí a bylo vidět, že to věděli všichni přítomní, byla tam opravdu hlava na hlavě. Byla by to určitě moc fajn akce, kdybych byla schopná fungovat ve vydýchaných prostorech, nevadilo by mi vedro a milion lidi. Další věc, kterou musím do příště dopilovat je příprava. Tu jsem podcenila a vůbec neměla nachystaná nakladatelství pod které knihy, co chci pořídit, spadají. Na veletrhu jsou stánky podle nakladatelství. Vydržela jsem tak asi 15 minut a rychle ven.

Ivik měla výborný nápad, že budu po celém dnu hodně unavená a abych nemusela absolvovat cestu domu, zůstali jsme přes noc. Po veletrhu jsme se stavili na Náplavku, naplnit si bříška a pokochat se výhledem. Taková duševní očista.

Večer byl hlavní sobotní program a tím byl koncert Andrea Bocelliho. Kdo chce navodit atmosféru, nechť si ke čtení pustí odkazy na konci článku. Tohoto italského tenora mám moc ráda, a tak jsem si koncert nechtěla nechat ujít. Lístky jsem měla doma téměř rok. Původně jsem měla jet tedy s mamkou, ale i Iva to nakonec přežila, i když už se mnou prý nikdy na vážnou hudbu nepůjde :-) Bocelliho jsem začala poslouchat přesně před 20 lety. Vím to zcela přesně, protože jsem k vánocům od Ježíška dostala své první rádio na CD a k tomu jediné cédéčko a to byl právě Bocelli a jeho Romanza. Tenkrát jsem byla snad i naštvaná, bylo mi 12 let a v té době poslouchat vážnou hudbu nebylo to pravé pro mé ucho. Chvilku trvalo než jsem sehnala i jiné interprety a tak v mezidobí poslouchala Romanzu. Po letech jsem se k Bocellimu dobrovolně vrátila a to asi před cca 8 lety. Bývala jsem hodně unavená z práce, tma a klasická hudba mne příjemně zrelaxovala. Postupně jsem doplnila i do auta. Dnes u mne vždycky najdete Depeche mode a italskou hudbu. Další důvod proč mám Bocelliho tak ráda je, že je pro mne ztělesněním a připomenutím tolik oblíbené Itálie. Miluji italštinu a vždycky když jej slyším, vrátím se v duchu do Benátek, Říma a jiných italských měst. Kdyby mi ale tenkrát u stromečku taťka řekl, že za dvacet let bude mít album Romanza výročí a já půjdu na koncert, brala bych to jako další část vtípku s jediným cédéčkem.

Lístky na koncert jsem měla doma vážně dlouho. Hned jak jsem zjistila, že zastávka turné bude i v Praze neváhala jsem a lístky hned řešila. Nebyla jsem sama, bylo vyprodáno. Bocelliho doprovázel Český národní symfonický orchestr a sbor. Ten jsem slyšela už na koncertě Ennia Morriconeho, další Ital, který mne dostává do kolen. Andrea B. měl koncert rozdělen na dvě části a to, světové operní árie jako například Nessun Dorma, v té jsou podle mne naservírovány snad všechny emoce světa, celé to graduje a naopak. Další zazněla například O Sole Mio, Verdiho La Traviata a Ave Maria. Velkým překvapením pro mne byla právě Morriconeho melodie z filmu Tenkrát na zápádě (Ones Upon Time in The West) a klasická známá harmonika. Tak to jsem neudržela slzy. Už jsem si nemyslela, že jí ještě někdy uslyším naživo. Stejně tak píseň Cheek to Cheek, kterou jsem v článku nedávno sdílela a psala, jak jí mám navždy spojenou s Johnem Coffem za Zelené míle. Stejně tak jsem hned v Římě, když vidím Felliniho La Dolce Vita i hudba z jeho filmů orchestr zahrál spolu s video projekcí.

Jako přídavek zazněla asi nejznámější píseň z alba Romanza - Con Te Partiro, tak to mi opět tekly slzy proudem a úplně nejvíc však na Nelle Tue Mani (Now we are free) známa z filmu Gladiátor. Na konci psaní je odkaz na úžasný videoklip. Posaďte se, vypněte a jen poslouchejte a koukejte... Myslím, že to určitě dostane i vás. Navíc se tam objevuje i můj oblíbenec John Travolta a ještě ke všemu na motorce. 

Upřímný úsměv italského pěvce je plný životní síly a radosti, která je vidět třeba při jízdě na koni. Má můj veliký obdiv s jakou pokorou a disciplínou vystupuje. Pan Bocelli mi v několika videoklipech připomněl to, co mám tak moc ráda (Řím, slunce, hory, moře), ale i jednoduché principy života, monumentálnost přírody a oproti tomu lidskou maličkost. V listopadu má v ČR další koncert a já už své lístky zase mám. 

Před samotným koncertem šly ukázky z filmu, který byl natočen podle autobiografie La musica del Silenzio - Hudba Ticha. V češtině kniha i film. Pokud vás zajímá Bocelli jako člověk, jaké měl dětství, jak se vyrovnával se slepotou, jaké byly začátky i cesta na světová pódia, doporučuji. Já sama jsem viděla film, zasmála jsem se i pobrečela a navíc v něm hraje Antonio Banderas...

Itálie to je prostě jídlo, zmrzlina, historie, umění a hudba... Výborná hudba. 

Koncert byl plný emocí a já bych ho shrnula Exupéryho citátem: 

"Správně vidíme srdcem. To co je důležité, je očím neviditelné." 

Pár odkazů na Bocelliho písně pro dotvoření atmosféry:

Bocelli- Nelle Tue Mani


A.Bocelli - Conte Te Partiro (2016)

jedna aktuální