Koza Go Home

V nemocnici jsem nemusela zůstat dlouho, protože bolet to může i doma. Za těch pár dní mi táta stihl vybudovat u nich doma takový můj koutek, kam se můžu schovat před světem. Jsou skvělí, bez nich bych to nedala a hlavně díky nim Filda vlastně neví, co se děje a má ten svůj klidný vesmír. Upřímně bez bolesti jsem nebyla, spaní, oblíkání, mytí hlavy a podobný stereotypní věci byly najednou obtížné. Při mojí rekonvalescenci jsem se poprvé dostala ven 14.12. a to úplně nečekaně. Zazvonil telefon a moji milí kolegové z vánoční besídky sedli všichni do auta a vydali se 100 km za mnou, aby mě pozdravili. Bylo moc milé setkání a dovezli mi krásnou obří kytici. Ta mi přes týden připomínala, že se ,,válím,, doma a oni makají v nejsilnějším období roku.

Doma probíhaly standartní přípravy vánoc. Samozřejmě bez pár extra momentů by se to neobešlo. Třeba když šel Filda asi po týdnu opět první den do školky. Tak je prosinec, venku zima že jo, tak dětem prostě dáte oteplovačky. Chodí ven a lezou po kolenou, atd. No ale pak je trošku blbý, když třeba jako nevíte, že ten den jdou do divadla. Hezky oblečenej do divadla umí chodit každej, ne?  Prostě musíme mít vždycky něco extra.

Po 14 dnech jsem jela na kontrolu do Prahy. V čekárně zase známe tváře alias milé dámy z Kauflandu. Doufala jsem, že už budou výsledky histologie. No nebyly. Tak další čekačka přede mnou. Pan doktor mi vyndal stehy, pěkně se vše hojí a mám zkoušet o výsledky volat. Dál jsem si nechtěla hrát na hrdinu a 12.12. si po poradě s lékařem vzala své první antidepresivum v životě.


Haló, kdo je tam?

Po zaznění tónu

Mi zanechte zprávy

A buďte zdrávi

Haló, nejsem doma

No, je to fakt bída

Volané číslo vám neodpovídá.


A pokuste se tvářit nešťastně

Všude se dočítám, že umřu předčasně

A taky vím, že obtěžuju okolí. 

Tak tahle písnička od Chinasek mi zněla v uších pokaždé, když jsem se snažila dovolat o výsledky. 

Bylo 22.12. poslední možný termín před svátky a stal se takový malý zázrak. Telefon mi zvedli, můj doktor nebyl na sále a já se otázala, jak to dopadlo... Těsně po operaci, jsem se ptala po jak dlouhé době pak bude léčba, atd. Doktor mi řekl, že ať zatím žádnou léčbu neřeším, že to třeba dopadne všechno úplně jinak. Někde vzadu v hlavě jsem zase měla takovou malinkou naději, že se třeba při vyšetřeních spletli. Jasně blbost, ale stát se přece může všechno. S telefonem u ucha tedy čekám na verdikt, slyším klapání klávesnice a před očima nápis LOADING.... 

Nebudu to dále dramatizovat, prostě se potvrdil karcinom prsu, bla bla bla.