Kája

Vůbec se mi nepíše lehce, ale nedovedu si představit, že bych o Tobě tentokrát nenapsala... 

Má milá, statečná, silná Kájo. Poprvé jsem Tě viděla sedět naproti mně na stacionáři. Oběma nám kapala oranžová chemoterapie a obě jsme se usmívaly. Ty jsi háčkovala další ze svých krásných šperků a já psala. Hrál nám k tomu Pharrell a jeho Happy. Od toho úterý už jsme vždy chodily spolu a celé ty hodiny prodrbaly. Přišly na to, že se vlastně známe roky a že nás kromě modelingu pojí rakovina a naši kluci. Jak šel čas, věděly jsme o sobě už téměř všechno, jedna druhé byla oporou. Hodiny a hodiny si telefonovaly a měly pochopení, víc než kdokoliv, co ta druhá cítí. Byly jsme na jedné lodi a spolu. Braly jsme to většinou s lehkostí a snažily se s humorem. Občas dost černým, ale pro nás typickým, snášet ty naše úterky. Humorem a nadsázkou jsme před okolím maskovaly to, co jsme pak řešily spolu. Byly jsme takoví vyvrhelové, několikrát napomenutí, ať se nesmějeme, že se to nehodí.

Moje milá, tvou poslední chemoterapii jsme zapily dětským šampaňským a já na ten můj zbytek chodila bez tebe. Najednou jsi mě utěšovala, že má velká operace dobře dopadne a brzy budu běhat s tebou. Byla jsi tak moc šťastná, že jsi uběhla pár kilometrů. Nastoupila na preventivní ozařování a za pár měsíců se všechno otočilo. Úplně přesně vím, kde a co jsem dělala, když jsi mi řekla, že si to celé dáš znovu. Obě jsme věděly, že to prostě zase dobře dopadne. Zvládla si to jednou, tak i teď. Na stacionář jsem chodila i tentokrát s tebou, ne vždy ale chodila. I když už jen jako doprovod, moc dobře jsem věděla, jak se cítíš. Byla jsi neskutečně statečná. Dál ses usmívala a dělala si srandu, ze všeho okolo. Ty naše soukromé vtipy... Držela jsem Tě za ruku a povídala, co je kde nového. Řešily jsme naše kluky, kdo zlobí a kdo momentálně ne. Vyprávěla jsi mi o poslední cestě do Anglie a všem, co jsi prožila.

Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by mohl nastat takový rychlý zvrat. V pondělí jsme spolu mluvily a já ti posílala, jako každý den do nemocnice, srdíčko. Tentokrát bylo perníkové a vyfocené v Pardubicích na nádraží. To bylo ale poslední, které jsi viděla, než jsi navždy usnula.

Kajinko, byla jsi neuvěřitelná bojovnice. Nejde vyjádřit slovy, jak moc mě bolí, že statečnost a vůle žít nestačí. Navždy budeš mojí blízkou přítelkyní, vrbou, spolubojovnicí. Vždycky, když vejdu na stacionář, uvidím Tě sedět na Tvém kresle s úsměvem na tváři, jak nad něčím acháš. Děkuji za všechno. 

Mám Tě ráda, modelíno moje a vím, že už si chodíš přehlídky Diora. 

Uvidíme se později, zatím prosím pozdrav Monču, ostatní holky a mého dědu.