Nebudu psát pořád o každé chemoterapii, je to vlastně pořád dokola. Měla jsem upřímně strach, jezdit každý týden. Už jen psychicky, každé úterý se vydat na to oranžové křeslo. Tak jak nemám ráda tuhle barvu, tak bych třeba nechtěla odsoudit i úterý. Nakonec musím říct, že tyhle chemoterapie už nejsou oranžové a tak zákeřné na žaludek. Mají sice zase úplně jiné vedlejší účinky, hlavně tu hroznou únavu a návaly. Nic co by se nedalo vydržet. Je mi prostě celkově konečně trochu líp. Sbírám síly ale zase s velkým respektem, ať to nepřeženu jako většinou zatím vždycky. Pomaličku začínám zase dělat běžné věci. Vrací se mi chuť k jídlu, tak si s Filípkem pečeme dorty a jiné dobroty. Mám na to teď čas, stejně tak jako na knížky.
První jarní den jsem oslavila koktejlem na stacionáři společně s Kájou. Hráli nám k tomu tentokrát Black eyed peas a písnička Where is the love. S touhle písničkou už budu mít navždy spojený můj čas strávený v Malajsii. Mám tuhle píseň moc ráda, tenkrát to byl začínající hit. Hudbu mám ráda i kvůli textům. Tohle mělo, má a pro mě vždy bude mít velkou sílu slova. Celý text i s překladem je zde: