Posledních dobou jsem psala především o aktuálních událostech, co se děly. Tentokrát to bude zase trošku jiné. Ráda bych se vypsala ze svého pohledu na různé fáze nemoci. Pro nás nemocné není lehké si procházet všemi těmi etapami a pro naše okolí je to mnohdy cesta neznámá. Neví, co opravdu prožíváme pokud je "nepustíme dovnitř". Podstatné je o nemoci mluvit. Netvářit se, že není, a to po celou dobu léčby, a to jak ze strany pacientů tak hlavně okolí. Mluvit o obavách, straších, myšlenkách. Sama vím, že jen málo komu se dokážu svěřit s tím, co mne trápí a jak se cítím. Mám svůj okruh nejbližších a každý je "odborník" na jinou část mé duše. Jsou myšlenky, které jsou však jen mé a uvnitř mne zůstávají. Mým nejbližším přátelům a rodičům plně důvěřuji, ale i tak se mi nechce s nimi řešit úplně všechno, což je přirozené. Občas mám pocit, že jsem přišla o zdravý úsudek, tak nechci být za totálního blázna a nechám si to raději pro sebe. Za sebe musím říct, že málo kdy začínám na toto téma mluvit první. Většinou počkám na signál, což může být otázka - jak se cítím, co mne čeká, co u doktora - po té mi nevadí otevřený rozhovor. Sama málokdy o nemoci začnu, ne každý se na toto téma chce bavit. Takže prostě sondování z obou stran.
Někteří mi narovinu nebo po někom dali na vědomí, že toto téma prostě není nic pro ně a nechtějí být součástí či neví jak se chovat v přítomnosti nemocného. Já si tedy myslím, že je podstatné dát nemocnému najevo přízeň, aby věděl, že jste s ním. Pak jsou lidé, kteří to nedokážou nebo nechtějí komunikovat s nemocným přímo a řeší to přes třetí osobu. To na mne párkrát zanechalo dojem, jako bych snad měla být někdo úplně jiný. To tak přeci není, jsem to stále já, jen v nelehké životní situaci, kdy je podpora okolí velmi důležitá.
