Duben ještě tam budem

V půlce dubna byl plodný týden, kdy jsem se mohla setkat s přáteli. V pondělí jsem zase viděla Zuzku a Jirku, na které se vždycky moc těším. Vídáme se málo, ale voláme si a jsem moc ráda, že je mám. 

V úterý jsem měla zase chemoterapii, jak jinak. Tentokrát se potkali i dva páni-přátelé, už jsem o nich psala. Dva vtipálci, co mi připomínají film Než si pro nás přijde. Dali jsme se do řeči a byli sestřičkou napomenuti, ať se nebavíme... No jako ve škole, začali jsme pošeptávat a po pár pohledech jsme toho se smíchem a rebelií v očích raději zanechali. Řeknu vám, že to bylo fajn, si takhle zazlobit. Jen tady nás za dveře nikdo nevyhodí. Páni díky rebelii úplně pookřáli, z čehož jsem měla velkou radost.

Tentokrát mne kromě taťky doprovodila i teta. Po mojí přidělené dávce jsme pak jeli na genetiku. Taťka si vyslechl výsledek, že je BRCA pozitivní stejně jako já. Dnes už tedy víme, že děda, který zemřel na rakovinu v mladém věku, měl BRCA pravděpodobně taky. K výsledkům se stavím tak, že jsem za tu možnost vědět to ráda. Díky tomu bude taťka pod dohledem všech odborníků a bude chodit preventivně na všechna možná vyšetření a kontroly, včetně onkologie. Samozřejmě by bylo úplně nejlepší, kdyby mi řekli, že jsem v rodině první a já věděla, že jsou všichni moji blízcí "neohroženi". Zázrak se nekoná, tak jsem ráda za tu možnost postavit se tomu a hlídat se. Po pravdě jsem byla trochu překvapená, že mezi preventivní návštěvy spadá rovnou i onkologie. Nevím, co mne na tom vlastně tak překvapilo. Teď jsem ale ráda, že tohle nepříjemné prostředí není pro tátu zcela nové. Tráví tam se mnou spoustu času a není to takový šok. Každý, kdo sem jde poprvé neví co čekat. Je téměř jedno, zda jdete jako pacient nebo doprovod, věřte, že to semele oba dva. Mě je většinou zle z chemoterapie ale hůř je na tom táta, který musí svoji dceru takhle vůbec vidět. Návštěva onkologie ve vás zanechá stopu. Kdo ví, jak působí Mozkomoři, tak tak podle mne působí návštěva na onkologickém oddělení. Je to místo, co vám ukáže, že nikdo není nesmrtelný. 

Mladí, staří, bohatí, chudí, je to úplně jedno. Tam jsme si všichni rovni a všichni máme jen jeden cíl - bojovat do posledních sil za svůj život.

Projdeme si oznámením diagnózy, zoufalstvím, strachem o budoucnost, smířením - přijetím nemoci, zjistíme, že nezbývá nic jiného, než se dát do boje. Všichni děláme s pokorou cokoliv, abychom zase vyhráli a tak trochu zvrátili osud nebo prostě dostali druhou šanci. Už jsme si všechno co bylo potřeba uvědomili, teď už si budeme života vážit. Už přes půl roku sleduju a potkávám silné bojovníky, rezignované pacienty, pokorné či smířené lidi, všichni mají velikou trpělivost a vnitřní sílu. Obdivuji všechny pacienty do jednoho. O vás a ne o nějakých smyšlených super kreslených hrdinech by se měli točit filmy.

Taťka tedy bude pod dohledem a sledovaný. Já jsem popravdě tuto návštěvu genetiky obrečela. Smířila jsem se s tím, že další dítě už mít nebudu. Jsem máma zdravého, krásného syna a co víc si přát... Jen někde ve skrytu duše byla ještě malá kudrnatá holčička. Když mi oznámili, že jsem BRCA pozitivní, smířila jsem se s tím, že podstoupím operace, abych snížila riziko návratu na co nejméně. Pořád to tak nějak ale bylo na mém rozhodnutí a možná kdybych si postavila hlavu... Neberu teď věk, vedlejší účinky chemoterapie, kondici, jen možnost kdyby přece... Tahle možnost se mi rozplynula jako pára nad hrncem. Smířená jsem byla, ale slyšet nahlas, že já už biologická matka být nikdy nemůžu, mne stejně zasáhla. Najednou jsem jen cítila teplé slzy, co se mi koulely z očí a nešly zastavit. Jasné, hlavně ať jsem zdravá, potřebuju tady být a být zdravá máma Filípkovi, ale přesto všechno to prostě zabolelo. Stejně bych třeba nikdy žádnou holčičku ani chlapečka už neměla, ale žila bych s tou možností, kterou mi teď jednou pro vždy vzali...

Tento týden jsem se taky po roce viděla s kamarádem Davídkem, děkuji moc za to, že tě mám. Méně příjemné setkání bylo s mým Ufónkem, pro změnu jsem šla do nemocnice já za ní. My jsme však silný ročník a jen tak se nedáme.

20.-21.4. díky všem mým přátelům (Ivík, Přema, Tomík, Honzík, Rosťa a taťka), za to že jste mi pomohli a byli za ty důležité převozníky v mém životě.