Druhá adventní neděle

Hoří nám další svíčka na adventním věnci, venku prší. My jsme stejně stále zavření doma. Chodíme jen na odběry krve, což teda není pro malé děti nic moc. Filda, vždycky pláče. Celkově, teď doktory nemusí a odběr z žíly tomu moc nepřidá. Nějak to zvládneme a věřím, že příští rok už bude úplně o něčem jiném, tedy aspoň částečně. Já jsem docela ráda, že jsme doma, mám problém kamkoliv dojít. Kosti a klouby mě bolí ve velkém. Nevím, čím to že tak najednou nebo jestli to je ještě dozvuk chřipky. Každopádně stále věřím, že to není trvalý stav a že se jednou dočkám nějaké kondice a třeba mi pomohou i lázně.

No a dost o zdraví, Vánoce jsou o rodině, dětech a splněných přáních. Jak je hezké, sejít se jednoho stolu, užít si společné chvíle. O tom jsou pro mne svátky. Máte to taky tak? Snažím se mít urovnané vše, co urovnat jde. To co nejde, mne mrzí, ale i to je život. Mějme se rádi, užívejme jeden druhého. Společný čas je ten nejhezčí dárek, vzpomínky nám nikdo nikdy nevezme, ale takový svetr ztratíme raz dva. Nelámejte si hlavu s dárky, prostě si jen udělejte čas, nebojte se říct druhým, jak vám na nich záleží. Mějte se rádi i s chybami, nikdo nejsme dokonalý, ale hlavně, že jsme!!! Nikdo z nás není nesmrtelný, tak si na to vzpomeňte, až budete bilancovat a urovnejte to, co jde, ať si to pak jednou nevyčítáte.

Zavzpomínejte společně na všechny, co už s námi nemohou být a zapalte jim svíčku. Zaslouží si vaši vzpomínku. Všem svým blízkým se nebojte říci, jak moc je máte rádi.


Vzpomínku máš.... Pokaždé u filmu Coco brečím