Děti září nejen v září

Přijde mi, že letos ty prázdniny utekly ještě rychleji. Filípek je poslední rok ve školce, tedy je předškolák. Přiznávám, z toho slova mi naskakuje husí kůže. Vzhledem k naší současné situaci, musel změnit školku, abych ho měla blíž k domu. Měla jsem obavy, jak zvládne další změnu prostředí, nové kamarády a tak. K tomu všemu jsem matka roku a místo toho, abych ho podpořila a byla mu po boku, tak si letím první týden školky natáčet na Kanáry, ale o tom až jindy. Můj chlapeček je ale veliký šikula a všechno zvládl na jedničku. Ve školce je nadšený a všechno je tak, jak má. Já tohle všechno vím, tak proto si můžu dovolit díky jeho přístupu mít áčko. To celé je ale taky hlavně o mých skvělých rodičích, díky nim by spoustu věcí nešlo. Parádně mě 4 dny zastali a společně to zvládli na metál. Se začátkem školního roku se opět rozběhl i kolotoč kroužků. Nevím, kdo z nás dvou měl větší radost, když jsem mohla poprvé Fildu doprovodit na cvičení. Celý minulý rok, mi vždy jen barvitě (někdy i s ukázkou) líčil, co všechno dělali a mě to moc mrzelo, že s ním to nadšení nemůžu sdílet přímo po akci. 

Neodmyslitelně ke mně patří prostředí nemocnic. Samozřejmě jsem si dala své obvyklé onko kolečko a moji milí, nic nového. Všechno je tak, jak je a bude prostě dobře. Stále čekám na vymodlené slovo remise. 

Co se týká prsou, teď je to 5 týdnů od operace. Poctivě nosím doporučenou kompresní podprsenku, jizvy se pomalu hojí. Spím na zádech, nezvedám ruce a nic nenosím. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že část mě je pryč a ta nová náhražka je prostě navíc. Moc dobře si uvědomuji, že se mne moje prsa pokusila zabít. Takže jich nelituji, prošla spravedlivým soudním procesem a mají co si zasloužila. Je to ještě brzo, já i hrudník, potřebujeme mnohem více času na společné sblížení. Aktuálně si přijdu jako bych měla vycpané plavky průhlednými medúzami s hmotou antistresových balónků, co navíc nedrží mojí tělesnou teplotu. Prosím vás, není to tak, že bych seděla a mačkala si prsa a uklidňovalo mne to, což je účel antistresových balónků. Ty mi jen přišly nejpodobnější, co se hmoty týká, jinak mi vlastně ani nikdy stres nezmírnily. Dnes už jsou implantáty tak rozšířené, že není vůbec potřeba příměry uvádět a mnozí z vás, přesně ví, o čem se snažím psát.

Začíná se mi dařit, aby Filípek cítil, že už je pro něj všechno v pořádku. Maminku už prý nikdy do nemocnice nepustí, hlídá každý můj krok. Musím hlásit na jak dlouho do Prahy k doktorům jedu a kdy se vrátím. S nástupem do školky má svůj režim a nevnímá, že já jsem doma nebo že v noci nespím. Co ale vnímá je, že jsem schopná s ním chodit po kroužcích, vyzvednout ho ze školky. Jednoduše, což zrovna jednoduché není, tady pro něj být na běžné věci, které pro nás rozhodně nejsou samozřejmostí. Nedaří se mi to plnit vždycky, ale jak stav dovolí, čehož si už moc nevšimne. Zase začíná období bacilů a chřipek, což je něco pro mou imunitu. To je pak Filípek úplně vyděšený, co je mamince, proč je v posteli a proč je zase nemocná. Přichází lavina otázek proč. Já si v tu chvíli zase uvědomuji, jak veliký dopad celá má nemoc má na to malé dítě. Stejně tak, jako se už nikdy toho strachu nezbavím já, tak úplně stejně ho má i on o mě. Stačí říct, zpomal, já si musím odpočinout a rázem je z toho bezstarostného dítěte, veliká starostlivá opora, která mě nedá.

Dětské vnímání je neuvěřitelné. Častokrát si ani nepřipustíme, co všechno oni den co den zažívají. Co všechno jim šrotuje v hlavičkách. Od narození vnímají všechny emoce. Jsou to malé houbičky, co nasávají okolní svět. Je jen na nás, jaký pohled na něj jim předáme. Někdo si nechce dětmi nechat ovlivňovat život, někdo ho dětem obětuje, někdo ho s dětmi vzájemně prožívá a jeden od druhého se učí. Je to o úhlu pohledu každého z nás, zda jsou pro nás děti doplňky, parťáky, nutností, povinností, směrem, učitelem, stresem, radostí, náplní, zátěží, darem, přítelem, podřízeným, nebo prostě vším. Jen mějte na paměti, že kdo zaseje, ten sklízí... 


Přejeme vám krásné babí léto :)


Dnes moji milovaní Simply red - For your babies