Depeche mode

Koncert DM v O2 aréně - leden 2018. Kdo z vás mě zná, ví, co to pro mě znamená. Na tento koncert jsem si k obvyklému FRONT OF STAGE lístku přikoupila i EARLY ENTRY. Rozhodla jsem se, že tentokrát se budu mačkat úplně ale úplně vepředu. Což je max 3. řada. No a teď vím, že je to prostě po depešácku WRONG. Jasně, je to jen koncert. Jasně, přijedou koncertovat ještě x-krát ale, co když ne?! Však kluci už taky mají nárok na klidný rodinný život. Věřím, že bez hudby nedokážou žít, ale rozhodně nemůžou vydávat desky a koncertovat další 20 let. Pokaždé, když stojím v tom davu stejných bláznů s černou duší a každým mým kouskem koluje závěrečná hymna všech koncertů NEVER LET ME DOWN AGAIN, mám někde vzadu myšlenku, co když je to naposled... Každý koncert si užívám opravdu naprosto naplno a doufám, že 4 roky utečou, bude nová deska a další tour. No ale jednou prostě přijde den, kdy to bylo opravdu naposledy.

Už jsem se s absencí lednového koncertu smířila a s klidným srdcem můžu říct, že ten poslední koncert byl jeden z nejemotivnějších z těch 12 koncertů. Bylo to venku, nebe se setmělo a zčernalo. S prvními tóny a příchodem králů začalo i pršet. Mokrá na kost a v converskách, nepopsatelně šťastná, dojatá. Kluci zahráli HERO jako poctu zesnulému Bowiemu, což mě dostalo asi nejvíc. Ta stejná píseň zazněla i po skončení koncertu Queen, pár měsíců po a přesně 2 dny před tím, než jsem se dozvěděla diagnózu. O tomto koncertě tady psát nebudu, protože ten jsem probrečela téměř celý. Protože UNDER PRESSURE live (tedy BUMBÁME i děda, jak zpívá Filda) a Freddieho hlas s Brianem při LOVE OF MY LIVE bylo něco neuvěřitelného, dojemného. Mě už rozhodně nebylo dobře, ale to asi byla přece ještě jen chřipka a možné následky biopsie. Za dva dny jsem se měla dozvědět dobré výsledky.