Čundr po Rakousku

Od října jsem doma, co všechno mám během toho roku za sebou víte...Najednou je to tady, já vážně jedu na čundr. Byl to takový bláznivý nápad a můj taťka mi chtěl udělat radost a realizoval ho. Mohli jsme vyjet až v úterý po další dávce Zoladexu (mé chemické kastraci). Naštěstí mi pak nic není, takže rovnou z ordinace jsme se vydali na cestu směr Rakousko. Cesta trvala okolo 4 hod., než jsme dojeli k prvnímu jezeru. Byla jsem jako ve snu, jsem venku a normálně jako turista. Tak krásné místo. Vlastně, i kdyby krásné nebylo, stejně by to bylo to nejkrásnější, co jsem za poslední rok viděla. Modrá voda, azurové nebe, labutě, Filípek nadšený, co víc si přát. První den jsme postavili stan v tábořišti u jiného jezera. Navečer trochu sprchlo, tak jsme dali partičku ČERNÉHO PETRA. Mimochodem, mám i několik svědků, že prostě vždycky zůstane u mě, je jako klíště. Neštěstí ve hře, to já mám. Po dešti jsme šli obejít jezero a pak udělali oheň. V noci byla veliká bouřka. Dokonce jsem myslela, že odletíme i se stanem. Ráno bylo už zase krásně. Jsme ranní ptáčata, na rozdíl od ostatních nočních zpěváků, co vyspávali opičku. Snídaně je základ, škoda, že to tak nepraktikuji i doma. Po vydatném jídle jsme se vydali za dalším dobrodružstvím do města Hallstatt. Krásné historické město, jsme od parkoviště měli jako na dlani. Došli jsme ke stanici zubačky a tou vyjeli nahoru, kde je úžasná vyhlídka SKY WALK. Pokud se chce člověk v klidu pokochat, chce to být na místě brzy ráno. Jinak se na samotnou vyhlídku ani nedostanete, nebo stojíte ve frontě mezi Japonci.  My tam byli okolo půl 9 a ještě to celkem šlo. Pokračovali jsme po kopci až k místním solným dolům, kam jsme šli na prohlídku. Ta je určena od 5 let, vy i děti vyfasujete takové modráky a jdete do dolů. Celá prohlídka trvá 1,5 hod. ale je v ní několik promítání, dvě jízdy skluzavkou a výjezd vláčkem. Filda byl nadšený, takže zajímavé pro děti i když nerozumí jiné řeči.

Z Halstattu jsme se přesunuli k jezeru, kde jsme si užili přírody, klidu a famózního výhledu na samotný Dachstein.

Další den jsme se vydali na druhou stranu ledovce a lanovkou vyjeli do 2100 m. Tady byla asi nejznámější vyhlídka Pět prstů. Opět to chce brzy ráno, než začnou proudit davy a štěstí na počasí, ať si můžete užít výhled na Atersee a Hallstatt.

Vyhlídka je až na druhé stanici lanovky, kde je atrakcí více. Dá se tam užít celý den s tím, že můžete sjet o stanici níže, kde je Mamutí a Ledová jeskyně. Všude spousta zábavy pro děti. Po prohlídce dalšího "kopečku" jsme se vydali k Mondsee, kde se chlapi vykoupali. Voda čistá, chladná a člověk si připadá jako u moře.

Poslední den jsem chtěla pojmout trochu více odpočinkově, bez přesouvání se. Vybrala jsem si stejnou destinaci jako den první. V klídku si užijeme den u jezera a budeme se kochat výhledem. Jasný, to bych ale nebyla já a hned se mnou můj táta, abychom se nešli kousek projít. Kousíček dál má být podle mapy ještě jedno jezero, dojdeme tam, koukneme, obejdeme ho a vrátíme se zpět. Cesta k dalšímu jezeru trvala 4 hod. a téměř celá byla do ukrutného krpálu. Cestu jsem nechtěla vzdát až do chvíle, kdy jsem viděla na ceduli ještě 18 km. Naštěstí se objevili dva protijdoucí turisté, co mi na dotaz odpověděli, že už asi jen 15 minut. Byla jsem pak neskutečně šťastná, že jsem je potkala, jinak bych cestu už opravdu vzdala. To, co na nás čekalo za odměnu se ani nedá popsat. Naprosto nádherné jezero a nad ním nasněžený Dachstein. Chvilku jsme spočinuli v místním pohostinství, kde jsme si za odměnu dali lahvovýho beera. Pivo bylo z lahve a teplý, ale jiný nebylo a za tu cestu jsem se odměnit musela. Koukáme tak okolo sebe a zrovna si říkáme jak je fajn, kolik lidí sem váží cestu. V tom zatroubil traktor, půlka lidí se zvedla, naskákala mu na valník a ten je odvezl zpět k parkovišti. Zůstala jsem užasle s pusou dokořán. Proti gustu... Svačinu jsme se rozhodli sníst na břehu jezera, kde bylo stádo krav. Libovala jsem si, jaké to budou hezké fotky s místním dobytkem. Filípek si hladí kravičky a táta vybaluje svačinu. Ve vodě je jeden černý kus dobytka. Najednou vylezl a šel k nám, couvám, ale fotím. Chlapci dál sedí, hladí ho. To se mu ale podle funění moc nelíbilo. Začal si pod sebe hrnout batoh i svačinu, hoši se zvedli a popostoupili. Táta kauboj, toreádor, najednou nohy lehce ve vzduchu, jak ho býček popostrčil. V tu chvíli jsem se neskutečně od srdce smála. Bylo to hrozně vtipný. Zpětně už to zas tak vtipný není, když si uvědomím, jaké důsledky to mohlo mít. Táta ale vybojoval zpět svůj batoh a co víc, nakonec i svačinu. Je to prostě hrdina, co má rád mladé býčky. Už teď je to nezapomenutelná historka.

Poslední dvě noci jsme spali v korytu řeky, tam bylo ještě mnohem mnohem líp, než v tábořišti. Večery u ohýnku, Filda si házel kamínky do řeky. Nechápu, ale ani tyhle tůry ho neunavily.

Celý čundr se podařil na výbornou. Počasí lepší už být nemohlo. V nohách jsme měli 35 km, na což jsem teda obzvláště pyšná necelé dva měsíce od poslední chemoterapie. Je pravda, že je to hlavně o tom podnebí a vzduchu a hlavně o hlavě. 

Tam mi bylo krásně, čistá hlava, žádné starosti, všechno jsem nechala doma a aspoň pár dní jsem se cítila zase jako ta holka, kterou jsem bývala dřív.

V hlavě jsem měla spoustu myšlenek při pohledu na ty velikány. Monumentální hory, které tam jen tak stojí po staletí. Silné skály, kterým neublíží ani ta nejsilnější bouře. Hory, co pamatují všechno, tam jen tak tiše stojí a přesto vypráví své příběhy mlčky dál. Pod nimi jsem si uvědomila naši lidskou pomíjivost a malost a naučila se ještě větší trpělivosti. Kdo jiný by mi měl připomenout, že nic nejde hned a že mám být trpělivá, než právě hora. Hora, mlčky přihlížející všemu dobrému i zlému. Trpělivě a důstojně se tyčící na svém místě. Hrdá a svá, nebojíc se ukázat celému světu, že je. Pustí s sobě však jen ty, kteří jsou hodni sblížení. Když nemá náladu, zahalí se do mlhy a nekouká na to, že jste z dálky a možná je to jediná možnost vašeho sblížení. Krutá nebo spravedlivá, vždycky neovlivnitelná... Máme se ještě hodně co učit.