Co se stalo, nejde odestát

Všechno se teď točí okolo Filípka. Jsem ráda, že jsme to zase dali do správného módu. Školka, koníčky a my dva. Já si obcházím své lékaře a většinu volného času trávím čtením. Zavírám se do příběhů ostatních. Čerpám sílu, nadhled a mnohdy i čerstvý vítr - pocit, že se něco děje. U mne se toho teď moc neděje, což je vlastně na jednu stranu skvělé. Je to takový zvláštní mezičas, přestupní stanice, od extrému k normálu. Občas si připadám jako mimoň, když přijde řeč na filmy nebo seriály. Já na tv vůbec nekoukám a když, tak si pustím nějaký koncert. Za leden se mi podařilo přečíst sedm knížek. Pravda, hlavně po čekárnách a nocích, ale i tak. Je to pro mne relax. Pak se přistihnu, že příběhem dlouho žiji, než se ocitnu zase hned v dalším. Díky postavám, situacím a dějům pak přemýšlím nad sebou.

Třeba teď mi zní v hlavě věta: Co se stalo, nejde odestát... Hned se mi rozvinou různé oblasti mého života. Nevrátila bych ani jeden den z těch 33 let. Každý z nich je speciální, jiný a neopakovatelný. Říkám si, že se u mě teď nic zvláštního neděje, ale každý den je nějaké překvapení. Jiné počasí, nové zprávy, nějaké překvapení. Nikdy, i když se budeme snažit, neuděláme dva úplně totožné dny. To je pohled zpětně, ale kolik z nás si řekne dopředu, že to co se stane, nejde odestát? Máte to tak? Já tedy vůbec, do všeho jdu vždy po hlavě. Musím říct, že mne má intuice zatím nezklamala. Zrovna nedávno jsem se přistihla, jak se směji sama snad sebou. Tomu uvědomění si vývoje... Před 3 lety pro mne byla priorita cestování a zážitky. Stačil nám nájem a nějak přece bude, žijeme teď... Dnes jsem zcela otočila. Stále žiji teď a tady, a o to víc než tehdy. Dospěla jsem ale k tomu, že pro mne je hlavní priorita domov. Cestování miluji, chci poznávat i dál, jsem hladová po zážitcích. Chci všechno vidět a stihnout, ale v první řadě chci mít domov. Opravdový teplý domov. Naši pevnost s hradbami, kde bude náš svět. Jen my dva a naše planeta. Lidi se možná nezmění, možná ano, ale změny závisí na nepředvídatelných situacích a na našem postoji v tu chvíli. Ta horská dráha, na níž po narození nastoupíme a nevíme, co je za další zatáčkou. Zda bude prodloužená jízda, a jak moc klikatá a strmá. Jedno víme jistě, žádný další žeton už nedostaneme. Jednou a dost...

Já se teď snažím odbourat mé lpění na věcech. Ke každé maličkosti si hned udělám vztah. Kolik věcí jsme schopni za svůj život nastřádat, poztrácet, vyhodit, minout a zanedbat. Kolik člověk vlastně potřebuje oblečení? Kolik nádobí, knih, dekorací, aut. Co smrtelník, to jiné potřeby. Nejsou tabulky na to, jak máme žít, kolik máme mít partnerů, přátel, kolik dětí, kolikrát se stěhovat, kolik mít věcí. Jak rychle se u mě udál ten posun od přeplněné skříně k plnícím se fotoalbům. Nevědomky se utváří a mění naše chtíče a touhy a sny. Tak se snažím  nebýt marnotratná. Miluji věci, s nimiž mne pojí vzpomínky. Obzvláště ty s historií. Úplně nejvíc s nevyčíslitelnou hodnotou a vzpomínkou na druhé. Stejné to je ale i s lidmi, kolik jich v životě, ztratíme, opustíme, potkáme a mineme...

Největší majetek a bohatství je čisté svědomí, zdraví, rodina, láska, sny, smíření se s tím, co nám osud chystá.  Záleží jen na lásce a druhých a to mi teď pořád potvrzují i mé knihy. Je zvláštní, že se vždy nevědomky točím okolo stejného tématu. Při čtení mne děj zavede do doby 2. světové války, vztahů, problematiky a v dalších knihách je tomu podobně, alespoň okrajově či zmínka. Točím se okolo rozdělování rodin při poslání do koncentračních táborů. Rodin, které se milovali. Lidí, kteří přišli o vše, blízké, majetek, plány, sny, budoucnost. Není to zase tak dávno, kdy se tahle neuvěřitelná krutost dělá bezmocným lidem. Proto myslím, že je potřeba si čas od času vzpomenout. Vrátit se myšlenkami do historie a uvědomit si, jak jsme vlastně přešťastní a nemáme si ale vůbec na co stěžovat. Máme kde bydlet, máme co jíst, máme své blízké. JSME... a to je nejvíc. Kde je život, je i naděje.