Čas proměnil mi tvář, o nic neprosím, nic nežádám…

Zvláštní před rokem u nás byl tento den Mikuláš, druhý den jsem měla nástup do nemocnice, tak aby o něj Filípek nepřišel. Dnes sedím zase na onkologii a zpětně si říkám, co jsem všechno v tomto roce už zvládla.

Je sedm ráno, sedím v čekárně. Poznávám a zdravím známé tváře, sleduji ty nové "začátečníky" a úplně se vracím v čase. Vidím sedět mladou holčinu s dlouhými vlasy, přišla s tatínkem a je vidět, jak je vystrašená, neví, co jí čeká. Úplně vidím sebe před rokem... Otvírám si knížku, abych přišla na jiné myšlenky. Tentokrát Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Chodí další a další pacienti, ti co odcházejí, říkají na shledanou a já přemýšlím, zda se tenhle pozdrav sem vůbec hodí... Vedle mne je starší pán, který se na mne při našem pátém společném na shledanou podívá a řekne moje myšlenky nahlas. Usměje se na sebe a dáme si za pravdu, že jiný pozdrav by byl lepší ale jaký? S Bohem? No ty mi přijde ještě horší, jen co to pán vysloví. Dál odpovídám stejně, i když si o tom myslím své. Čtu a docela mi to utíká, je devět hodin. Hlavou mi běží otázky, že přeci jen tady dnes není moc známých a přemýšlím, jak jim asi je. Čekárnou se rozezní písnička Ty jsi jako já, kterou najdete na konci článku. A já si přemýšlím dál. Třeba o tom, kolikrát a kolik hodin jsme tady už čekala. Zvláštní, že je to vlastně úplně jedno, na tohle místo se nedá zvyknout. Naopak, čím víc zkušeností tím, větší respekt a obavy. Je půl jedenácté a já jdu do ordinace, kde zjistím, že dnes moje paní docentka není, tak dostávám recepty na všechny mé léky, doporučení na vyšetření a Injekci Zoladexu do břicha a zase příště NA SHLEDANOU...