Bradavice mezi nemocnicemi

Jsem generace a fanoušek Harryho Pottera. Takže se mi při mé první návštěvě nemocnice U Apolináře prostě hned vybavila škola čar a kouzel v Bradavicích. Krásná budova exteriérově i interiérově. Působící klidným, příjemným dojmem, což nemocnice moc neumí. 

Je pravda, že jsem si pohrávala s myšlenkou, zda to není tím, že tam není tolik přítomný testosteron. Hospitalizované jsou jen ženy a převážně se zde rodí nové životy. No uznejte, že příchod na svět v Bradavicích musí být hned příjemnější. 

Fascinovaly mně chodby, schodiště i dvorek. Po té, co jsme našli onkologické oddělení a usadili se, nastala dosud neznámá situace. Ženský po sobě začaly pokřikovat a hádat se o to, kdo tam byl dřív. Normálně se s tím setkávám na jiných odděleních nebo dokonce místech, třeba v Kauflandu, že. Tady jsem to nečekala. Došla jsem ale k závěru, že pro tento ročník žen to může být součást života. Třeba jim to chybí, tak jako já chodím cvičit, ony se chodí hádat do Kauflandu. Zvyk je prej železná košile a v čekárně nuda.

My s bráchou jsme se teda dohromady už dlouho nepobavili tak, jako za posledních pár týdnů a většinou při čekání v čekárnách. No tak náhody jsou to vskutku úsměvné. Sedím si v čekárně s novým účesem, který brácha prostě nemůže rozdýchat, a najednou sestřička volá paní Učesanou. Nemusím popisovat, ten výbuch co následoval. Jindy nám zase čas krátí různé písně znějící chodbou. Dnes najednou slyším, že mi bude lehká zem. 

Pan doktor byl fajn. Domluvili jsme termín operace, na Mikuláše. Studentky mi ale krásně poděkovaly, že jsem jim dovolila osahat si moje prsa a mohli jsme jet domu. Cestou zpět jsem zjistila, že papíry mám psané na Alenu a ročník 52. By člověk neřekl, jak s tou nemocí stárne. Takže když to shrnu, za dobu mé nemoci jsem rapidně přibrala, zestárla a scvrkla se (na žádance na vyšetření mi v Jihlavě zase napsali, že vážím 172 kg a měřím 52cm).

Mám teď dva týdny do operace... Všude okolo se chytají vánoce a prostě letos nemám vůbec náladu. Zcela upřímně, řešit dárky, cukroví, večírky a hlavně být hrozně ve stresu... bez něho přece nejsou ty pravé svátky.

Stihla jsem předvánoční jarmark, kde jsme tvořily naše náramky, posezení s přáteli, které jsem dlouho neviděla. Ve školce na vánoční besídce jsem letos byla za exota já. (Loni se moje dítě, místo zpívání koled točilo okolo sloupu, což připomínalo tanec u tyče). No a já letos děsila děti svojí ochranou před bacily, rouškou. Vidět se s jádrem z práce. To vám řeknu, že to jsou ti nej kolegové. V první řadě za mne makají a v druhé zařídili Filípkovi skvělou nadílku od Mikuláše a dokonce dovezli i Ježíška. Mikuláše jsem pak přemluvila přijít o pár dní dřív, ať o to nepřijdeme. Filípek letos ani neví, jak vypadali. Byl na mně přilepený jako pijavice a odmítal se aspoň podívat. V tu chvíli jsem pro něj byla středem vesmíru a cítil se bezpečně. Chtěla bych, aby věděl, že tak tu pro něj budu navždy. Teď si asi mnozí myslíte, že bude mít psychickou újmu a že strašit děti se nemá. No skutek utekl asi po 30 minutách a slibem Filda rozhodně čerta nezarmoutil. Já s bráchou jsme byli zvyklý na mnohem drsnější čerty. Ještě dneska, když se o tom bavíme, nechce jít brácha - dnes už táta, pár dní do sklepa. Netvrdím, že jsme úplně vyrovnaní, ale rozhodně to nebude z čertů. Stihli jsme dokonce i napéct perníčky, okouknout stromek na náměstí a zapálit první svíčku na věnci. A pak tedy hurá pod kudlu.