Bez konců nejsou začátky

Domů z lázní jsem dojela plná odhodlání pokračovat v mém znovuzrození a udržování si kondičky. Asi nemusím psát, jak dlouho to vypadá a že realita versus hlava je rozdíl. Najela jsem na program školka, koníčky, doktoři, povinnosti.

Plavat jsem byla ve státní svátek a jógu si zacvičila jednou ráno, když jsem měla volněji. Hned si ale uvědomím, jak jsem ráda, že jsem schopná zase vůbec fungovat a nebudu si přeci stěžovat, že nemůžu nic nedělat. Ihned mi naskočí loňský rok, kdy jsem tak moc chtěla dělat cokoliv jen ne stále ležet a odpočívat a čekat na další dávku chemoterapie. Takže jsem vlastně v tu ránu ta nejšťastnější zaměstnaná osoba na světě a své povinnosti si náramně užívám.

Toto období je plné konců a začátků. Filip byl u zápisu do školy. Bylo mi líto, že jsem nemohla být u toho. V tu chvíli mi zase hlava připomněla, že si přeci nebudu vyčítat lázně a věty tipu: "Proboha, co jsem to za mámu, když nejsem u zápisu." nahradila věta: "Proboha, jsem jen v lázních a nemusela jsem tady být vůbec." To, jak budou na celou věc koukat či hodnotit a soudit ostatní, je mi úplně fuk. Už jsem si zvykla na soudy ohledně toho, jaká jsem či nejsem máma a většinou je to z řad nejbližších. Zvláštní, že? Člověk by řekl, že ti vás znají nejlíp a přeci ví, jak moc pro své dítě děláte, ale každý má jiný úhel pohledu. Tahle oblast je má citlivá a dá se říct, že ti, co to ví, utočí právě sem. Ať si prostě každý soudí, jak chce, já si můžu s čistým svědomím říct, že funguju, jak můžu. Trochu se tady asi zase obhajuji, i když to teda vůbec nechci 😊 Zpět k zápisu do ZŠ. Filip je přijat a zbývá posledních pár týdnů ve školce. Škola v přírodě, focení a loučení. O tom, jak to letí a jak nám děti rostou psát nemusím, to víme všichni dobře. Když to ale přijde, a to malé miminko doma běhá s prázdnou aktovkou a hrajeme si na školu, sedím a nevěřícně koukám. Jak rychle uteklo těch šest let, tak rychle uteče i těch dalších šest, a dalších a bude samostatný a možná už bude jezdit za maminkou jen na víkend, nebo možná ani to ne a uteče jako já někam daleko do světa.

Kdo ví, co nás čeká. Jedno vím ale jistě, pořád tady budeme jeden pro druhého, ať jsme kdekoliv.