Loni v lednu jsem psala o depešácké párty. Když si na ní vzpomenu, první co se mi vybaví, je to, že mi druhý den vypadaly vlasy. Bylo to po Filípkové oslavě narozenin a já měla za sebou první chemoterapii a celé to neznámo mi teprve otvíralo dveře.

Všechno se teď točí okolo Filípka. Jsem ráda, že jsme to zase dali do správného módu. Školka, koníčky a my dva. Já si obcházím své lékaře a většinu volného času trávím čtením. Zavírám se do příběhů ostatních. Čerpám sílu, nadhled a mnohdy i čerstvý vítr - pocit, že se něco děje. U mne se toho teď moc neděje, což je...

Díky prosincovým tablům se žloutenkou ve školce nebyla besídka. Děti poctivě trénovali a nakonec se dočkaly, vánoční oslava proběhla v lednu.

Před šesti lety jsem tohle datum očekávala s napětím. Nevěděla, co mě čeká. Po devíti měsících nadešel den D a já se stala maminkou. Slýchala jsem spoustu příběhů o porodech, o pocitech, lásce a mateřství, ale realita je nepopsatelná. Přála bych všem ženám, aby mohly cítit pohyby v bříšku, očekávat a pak přivést na svět nový život.

Včera jsem měla v Praze spoustu aktivit. Vyjela jsem ráno hned před šestou hodinou, přes noc napadlo spoustu sněhu. D1 byla naštěstí průjezdná. Začala jsem den v příjemné kavárně s kamarádkou.

Pěkně ze startu začneme injekcí Zoladexu (chemická kastrace). Hned mě to hodilo zpět o rok. Tahle injekce je totiž výroční, už jsme spolu rok.

Čočka a uzené, to prostě musí být. Žádná kocovina, paráda. Přemýšlela jsem, co budou první slova a o čem bude první letošní příspěvek. Tak ale nebudu z toho dělat vědu, jako je tomu jinde na blocích. Prostě jedeme dál a zrovna nemám nic oduševnělého na mysli. Třeba se k tomu během psaní propracuji.

Svátky byly ve znamení návštěv babiček, jídla a veselení se, že jsme všichni spolu. Ať chci nebo ne, určitému bilancování se na konci roku neubráním. Ten uplynulý se toho stalo opravdu hodně a byl to nejtěžší rok, co mě potkal. Záměrně píši byl, protože už je to nejhorší doufám za námi stejně jako rok 2018.

Vánoce, zvláště pak Štědrý den, mne vždycky zavede zpátky do dětství. Všechna ta očekávání, nervozita, přípravy a výsledkem byl ten nejkrásnější večer, co jsme mohli spolu s bráchou mít. Každý rok jsme byli doma s rodiči a druhý den pak jezdili k babičkám. Vlastně je to stejné, jen se nám rodina rozšířila a já jsem u rodičů i s Filípkem....

Oběhnout ještě poslední letošní lékaře a pak už užívat pohádek, cukroví, vůně stromečku. Stromeček ještě nazdobený nemáme. Prostě to tak nějak letos vůbec nehrotíme. Hlavně v klidu a v pohodě.

Dnes jsem odvezla Filípka k mamce pod záminkou, že musím obstarat ještě nějaké dárky. Vlastně to byla pravda, ale musela jsem být hrozně tajemná a mlžit, když se mne pak ptala, kde jsem všude byla.

Jsme s Filípkem doma. Nechodí do školky, protože jsou tam zdravotní komplikace. Tak je to takové náročnější, jak ho doma zabavit. Naštěstí je opravdu dost sněhu a tak chodíme na boby. Za těch jeho pět let sněhu vlastně moc nebylo. Tentokrát máme čas i sníh, tak užíváme, co to jde.

Napadlo nám spoustu sněhu. Venku to po několika letech vypadá jako vánoční krajina. Doufám, že sníh opravdu vydrží. V neděli jsme se vydali do města okouknout stromeček a výzdobu. S rodiči jsem ochutnala svařák a Filípek oběhal celé náměstí. Krásná atmosféra.