Vnitřní 13. komnata

Je to přesně rok, co jsem byla diagnostikována s rakovinou prsu. Rok, co začal ten veliký kolotoč. Rok, co jsem měla druhý domov po nemocnicích. Tělo vydrželo opravdu hodně. Teď je unavené a já se snažím to respektovat. Nejraději bych všechno hned, ale tentokrát, vím, že to chce čas. Smiřuji se s tím, že už nic nebude jako dřív a nějaké následky léčby si ponesu a hlavně pořád v léčbě ještě jsem. Takže únava a všechny ty vedlejší účinky jsou mojí součástí. Když mi vloni doktoři řekli, co všechno mám před sebou, zhroutil se mi svět a já měla oprávněný pocit, že to snad nikdy neskončí. Zpětně musím říct, že to celé rychle uteklo. Třeba těch 16 chemoterapií, mi dnes přijde jako dávno. Bude to ale taky tím, že se všeobecně na ty špatné věci rychleji zapomíná. Nikdy nezapomenu na ty stavy, už to ale beru jako minulost. Byl to asi opravdu takový nouzový režim, kdy moje hlava i tělo poslouchalo naprogramování. Teď teprve cítím jakýsi dopad, únavu, procitnutí ze zlého snu. O moje tělo je zdravotně postaráno, ale co duše... Duše je zlomená a nemocná úplně stejně jako tělo. To všechno, co zažila, čím si prošla, jí teprve teď dochází.

Takhle to většina nás onkologických pacientů má. Psychicky je velmi náročná i doba po intenzivní léčbě. Mnohdy náročnější. Celý rok máte plán, dopředu víte, co vás čeká. Každé úterý jdete na onkologii, máte rutinu. Jste mezi svými. Mezi lidmi, kteří vám rozumí i pohledem, není třeba slov. Teď nastává doba, kdy mám lékaře mnohem méně a s tím takový zvláštní pocit, jako když se loučíte se spolužáky po maturitě. Divné, jsem ráda, že mám chemoterapie za sebou, ale přesto mi končí období jakýchsi jistot a přichází ty nejistoty. Co bude teď, co dál? Kdo se o mě bude starat? Co budu dělat po tu dobu, než zase půjdu k lékaři? Možná vám to přijde divné, ale my to tak vážně cítíme. Přepadne nás strach z budoucnosti, obava z recidivy, nejistota z běžného života. Nechceme každému na potkání vysvětlovat, že už to nejhorší je za námi, ale přesto zdraví nejsme. Okolí čeká famfáry a výlevy štěstí, ale to nám úplně nejde. Nějak se nedokážeme na povel radovat. Jsme samozřejmě rádi, že jsme zvládli takovou cestu, ale potřebujeme čas. Čas na nadechnutí, zvolnění, relaxaci, rodinu. V klidu si popřemýšlet, co chceme od života dál. Jestli se chceme navázat tam, kde nás překvapila nemoc, nebo jsme se za tu cestu našli a chceme změnu. Dopřejte nám trochu pochopení a mějte s námi trpělivost prosím.

To, co nezvládneme sami, s tím nám pomůže terapeut, psycholog. Není od věci si popovídat s někým, kdo nás vyslechne a poradí. Máme kamarády a rodiny, ale přeci jen jsou věci, které mohou souviset právě i s nimi. Občas je fajn nechat tu tíhu mysli za dveřmi ordinace a ulevit si. Říct ty své strachy, bolístky, trápení nahlas. Postavit se jim čelem a seznámit se, pojmenovat je samo o sobě může pomoci.

Poslední zářijový víkend, jsme byli společně s dalšími rodinami na terapeutickém víkendu. Chtěla bych velmi poděkovat za tuto příležitost a projekt JAK TO ŘÍCI DĚTEM. Prostředí bylo krásné. Na samotě u lesa, se spoustou zvířat, rybníkem a úžasnými lidmi. Já i Filípek jsme si to užili. Doprovod nám dělal děda. Upřímně, moc na podobná setkání není, ale kvůli nám jel. Obohatilo to i jeho, poznal jiné muže, kteří mají doma manželky s rakovinou. Vyměnili si, stejně jako my ženy, zkušenosti. Filípek viděl, že není sám, kdo má nemocnou maminku, že všechny děti, které tam byly, jsou na tom stejně. To byl opravdu zásadní moment, kdy jsem na něm viděla překvapení ale i úlevu. Tady mě nemusí obhajovat a čelit dotazům co mi je. Měli jsme možnost individuální terapie a ta mi otevřela oči. Moje dosavadní vnímání a empatie byla zcela mylná. Věděla jsem, že celou situaci Filípek vnímá, ale sami víte, že jsem psala, že je statečný a bere to jako "chřipku". Nebyla to tak úplně pravda. Dnes už vím, že hodně rysů jeho chování souvisí s mojí nemocí. Strachem o můj život, o svoji budoucnost. Zlobil se na mě, což je v pořádku, sobecky se stavěl k situaci, že umřu a nechám ho tady samotného a to přece není fér. To přece nemůžu udělat, když on mě tolik potřebuje.

Během víkendu, jsem přišla na spoustu věcí, na kterých musíme společně zapracovat. Být tady jeden pro druhého a mluvit spolu otevřeně o všech věcech. Dětičky jsou jako houbičky a všechno vnímají, i když si myslíme, že to tak není.

Děkuji moc za tu možnost, poznat nové lidi. Užít si víkend a vidět, že se věci hýbou.

Krůček po krůčku...