Vůbec nevím, kde začít. Mám toho v sobě tolik, s čím se chci podělit. Už jsem v předchozím příspěvku psala, jak je důležité vnímat znamení okolo nás. Je až neskutečné, že moje mladší 25leté já podzim nesnášelo. Vy, co jste mi byli na blízku, se teď určitě usmíváte a pamatujete na můj termín winter depression. Tenhle terminus technikus jsem poprvé použila v Asii, kdy jsme se bavili, jak je to u nás v zimě, jaký je sníh a tak. Mě jako první napadla deprese. Zahalení lidi, co koukají do země, jsou naštvaní na ty hromady sněhu, co musí každé ráno odklízet. Na škrabání oken u aut. Na déšť, na chřipkové virózy. Zkrátka mi přišlo, že tam kde je slunce a teplo jsou lidi šťastnější. Sama jsem tomu začala tak nějak věřit a s příchodem podzimu začala mít splín. Jednou jsem dokonce slyšela, že bych mohla být v encyklopedii jako symbol pro neštěstí. Na všechno jsem si stěžovala, dokonce jsem nesnášela svoje narozeniny. Pořád jsem naivně čekala, že mě někdo něčím překvapí, tak jak jsem to vždycky dělala já pro ně. Nikdy se nic takového neudálo a překvapení se nekonala, bylo tak jednodušší na narozeniny nadávat. Snažit se přečkat zimu a být jedním z těch, co mají svojí vlastní winter depression. Je to vážně úsměvné, vidět se takhle zpětně. Ono se není čemu divit, moje nejbližší kamarádka byla taky taková a tak jsme si náramně notovaly. Vrána k vráně sedá. To víme všichni. S přáteli nás spojuje něco společného. Někteří kamarádi to se mnou vydrželi až do teď a sami by možná mohli posoudit tu změnu.
Poslední měsíc jsem neuvěřitelně šťastná. Po roce jsem opravdu šťastná a nebojím se to říct. Přes všechny ty bolesti, obtíže, nevolnosti, injekce, prášky, doktory, léčbu, jsem šťastná.
