Štěstí, muška jenom zlatá

Vůbec nevím, kde začít. Mám toho v sobě tolik, s čím se chci podělit. Už jsem v předchozím příspěvku psala, jak je důležité vnímat znamení okolo nás. Je až neskutečné, že moje mladší 25leté já podzim nesnášelo. Vy, co jste mi byli na blízku, se teď určitě usmíváte a pamatujete na můj termín winter depression. Tenhle terminus technikus jsem poprvé použila v Asii, kdy jsme se bavili, jak je to u nás v zimě, jaký je sníh a tak. Mě jako první napadla deprese. Zahalení lidi, co koukají do země, jsou naštvaní na ty hromady sněhu, co musí každé ráno odklízet. Na škrabání oken u aut. Na déšť, na chřipkové virózy. Zkrátka mi přišlo, že tam kde je slunce a teplo jsou lidi šťastnější. Sama jsem tomu začala tak nějak věřit a s příchodem podzimu začala mít splín. Jednou jsem dokonce slyšela, že bych mohla být v encyklopedii jako symbol pro neštěstí. Na všechno jsem si stěžovala, dokonce jsem nesnášela svoje narozeniny. Pořád jsem naivně čekala, že mě někdo něčím překvapí, tak jak jsem to vždycky dělala já pro ně. Nikdy se nic takového neudálo a překvapení se nekonala, bylo tak jednodušší na narozeniny nadávat. Snažit se přečkat zimu a být jedním z těch, co mají svojí vlastní winter depression. Je to vážně úsměvné, vidět se takhle zpětně. Ono se není čemu divit, moje nejbližší kamarádka byla taky taková a tak jsme si náramně notovaly. Vrána k vráně sedá. To víme všichni. S přáteli nás spojuje něco společného. Někteří kamarádi to se mnou vydrželi až do teď a sami by možná mohli posoudit tu změnu.

Poslední měsíc jsem neuvěřitelně šťastná. Po roce jsem opravdu šťastná a nebojím se to říct. Přes všechny ty bolesti, obtíže, nevolnosti, injekce, prášky, doktory, léčbu, jsem šťastná.

Vím, že nezměním svět, ale změnila jsem pohled na něj. Užívám si každý den. Snažím se vidět v lidech to dobré. Věřím, že mezi námi stále jsou ti empatičtí, hodní, milí, nezištní lidi. Za to vděčím i vám. Vy mne od začátku podporujete, píšete zprávy, pomáháte a věříte, že bude dobře. Je to takový bumerang. To, co "dávám" se mi vrací. Funguje to. Najednou mi přijde zpráva, že nám krásné ženy přispěly na nějaký víkend. Mirka a Simona mi udělali super den, odcházela jsem jako krásná žena. Díky moc.

Takhle je to se vším, někde pomůžu a pak najednou za týden měsíc někdo pomůže mně. Stane se něco, co jsem si přála nebo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.

Poslední měsíc mám pocit, že zářím i když už je říjen.

Náhoda je jedna věc, ale někdy je to zvláštní a já mám pocit, že to tak prostě mělo být. Třeba včera sedím po doktorovi na kávě. Přemlouvám se, abych si šla zkusit nějaké kalhoty, protože teď díky hormonům nic nezapnu. Nechce si mi a tak koukám na instagram, skočí na mě fotka, kde si jedna vzorná žena třídí skříň. Prohodíme pár vět a za pár hodin se spolu couráme po Praze. S někým koho jsem nikdy před tím neviděla. Takové rande "naslepo". To už se vlastně v době sociálních sítí říct nedá. Věděla jsem, že kdybychom se chtěly domluvit, tak to takhle nevyjde. Neplánové schůzky jsou ty nejlepší a to byla i ta naše. Poznala jsem úžasnou Marťu a její rodinu. Tak hřejivý pocit, jako bychom se znaly roky, ještě teď to teplo cítím. To je účel sociálních sítí, seznamování se s novými lidmi a předání poselství.

Nikdy bych neřekla, že budu rakovině za něco vděčná. Je to asi další klišé, ale otevřela mi oči. Zase věřím v dobro. Bez zla by nebylo dobra.

Všechno je možné. Pro ty, kdo věří. Zázraky se dějí na počkání a sny se plní...