...tak ten začal výborně.
U našich jsem s Filípkem a vlastně i tou potvorou od onoho pátku 3.11. Rodiče při mně stáli vždycky, respektovali moje rozhodnutí a byli tady pro nás vždy, když bylo potřeba. Před Fildou a o to víc s teď s ním. Hned nás vzali pod křídla a nechtěli nechat samotné. Takže přeci jen přes měsíc 4 lidi ve 2kk je prostě moc. Když se sejdeme všichni, je nás tady 7, s prababičkami 10. Ano jinak v baráku opravdu sedm.
Máme se rádi, ale každý potřebuje aspoň chvilku klidu a popřípadě i soukromí. Se dvěma malými dětmi je klid veliký sci-fi.
V pátek už mi prostě ruply nervy, takže jsem nemocného Filípka táhla k nám domů. To samozřejmě obnášelo nákup, úklid, vaření. No proč ne, vždyť mi nic není... Chytit od něj nějaký bacil taky není problém, operace se zase přece může odložit a nádor vesele růst dál. V klidu, žádný stres hlavně, ať všichni okolo všechno stihnou a jsou spokojení... Nakonec jsem si doma pobrečela, uklidnila se, podle plánu uklidila, uvařila a hlavně co je nejvíc - vyspala se ve své posteli.
Na sobotu jsem měla domluveného Mikuláše. Jsou to přece svaté bytosti a tak udělali dobrý skutek a navštívili nás o tři dny dříve. Je to ale hrozně vtipná představa, co si asi museli myslet lidi, kteří toto trio potkali v jiný den, než je obvyklé. Jsem ráda, že jsme o to nepřišli, bylo by mi smutno ležet 5.12. na nemocniční posteli s pocitem toho, že kvůli té potvoře nemá Filípek Mikuláše. Stejný názor rozhodně nemá můj malý hříšník. Rok od roku je reakce horší. Chlapeček si totiž moc dobře uvědomuje své prohřešky. Tentokrát se na návštěvu ani nepodíval a nic nechtěl. Křečovitě se mě držel okolo krku a plakal. Já pro něj v tu chvíli byla ta nejdůležitější osoba v celém vesmíru. Ta, u které se cítil v bezpečí a které věřil, že ho ochrání. Chtěla bych, aby toto vnímal navždy, protože tak tu pro něj budu navždy, ať se děje cokoliv. No skutek utekl asi po 30 minutách a slibem synáček rozhodně čerta nezarmoutil.
Teď si asi mnozí myslíte, že bude mít psychickou újmu a že strašit děti se nemá. Ale já s bráchou jsme měli mnohem drsnější čerty. Ještě dneska, když se o tom bavíme, nechce jít brácha, dnes už táta, pár dní do sklepa.
V neděli
jsme si otevřeli víno, upekli perníčky, zapálili první svíčku na adventním
věnci a co nejvíc, byli všichni spolu. V pondělí nabalit a v úterý
jedem do Prahy.
