Oranžové úterý

Čekalo mne tradiční kolečko. Ranní vstávačka, cesta, odběr krve, chemoterapie, postel.

Po probuzení jsem nevěděla, jestli to nezatlouknu a budu dělat, že to není dnes. Bylo to nějak horší a horší. Včerejší den a noc pro mne byla hodně emocionálně vypjatý. Život není fér a dobrým lidem by se neměly dít zlé věci. Přemluvila jsem se a vstala. Když jsem usedla do toho vymrzlého nastartovaného auta, několikrát si zopakovala, že to dělám pro sebe a je potřeba dát ten humus zase do žíly. Na odběrech se sekl PIIC a museli mě potrápit a brát žilou, která žílu ani v nejmenším nepřipomíná. Následující text je místy chemovýstižný... můj vztah s rakovinou až na to, že ji nelubím.


No Name - Žily

Od januára cez leto a celým rokom,

ja blázon ľúbil som ťa a zostal len otrokom.

Ďakujem ti že sme spolu žili

ja preťal som si žily.

Nepoznávam seba

odkedy ťa nepoznám,

bolo mi to treba, bolo treba nám,

ja cítim zostal som v tom iba sám.

To čo som s tebou skúsil,

S nikým už nemusím.

Čo som s tebou musel, s nikým už neskúsim.


Něco málo se podařilo ze žíly přec jen odšťavnit a já mohla jít čekat na doktorku. V čekárně podezřele málo lidí, ale i tak jsem přečetla celé nové číslo časopisu Lidé a Země. Nové vydání na titulce s Benátkami. Tak jsem si při čtení zavzpomínala na loňskou nezapomenutelnou dámskou jízdu ve třech a naše báječné toulání, občas doslova, po Benátkách. Zase ta moje Itálie, Benátky určitě patří mezi destinace, kam se chci vrátit. Ze vzpomínek mne vytrhla až paní, co postávala před dveřmi ordinace a dupala zběsile nohou. Co mi vadilo byl její opovrhující pohled a zhodnocování všech v čekárně!!! Paní se po chvilce dožadovala co nejrychlejší konzultace, už teď je pozdě, protože ona je přeci nemocná!!! Chápu jistou paniku, paní byla očividně pacient "začátečník". Mohlo jí i vyděsit tolik pacientu a téměř všichni bez vlasů. Nevím, nesoudím... Každopádně nemocní jsme tam všichni do jednoho. Všichni máme rakovinu a jsme si rovní. Jen má někdo více štěstí než druhý. To jedině. Na těchto místech je jedno kolik máte peněz, dětí, let, vysokých škol , prostě jsme si všichni rovni a nic ze zmiňovaných věcí nikomu nepomohlo léčbu uspíšit. Boháč nebo chuďas, oba sedí na stejně oranžovém křesle a mají ten svůj koktejl. Žádné rozdíly tady prostě nejsou.U paní doktorky jsem pořešila důležité a přesunula se zase na stacionář. Tentokrát místo u okna, výhled normálně nijak hezký, ale lepší než žádný. Během těch 4 kapaček venku poletovalo něco bílého, asi sníh a v místnosti hrála píseň Happy od Pharella Williamse. Já se začala motat, takže jsem happy možná i byla. S písničkou mám spojeno taky mnoho zážitků, nejvíc je ale koncert Pharrella se Simírkem. Sice dnes po delší době ale dokapala jsem do zdárného konce a jeli jsme s taťkou domů. Uf třetí za mnou...

"Nikdy nevíte, jak jste doopravdy silní, do doby, než se síla stane jedinou možností, kterou máte."  - Bob Marley -