Celý den na onkologii

Nekonečné čekání

Každá návštěva onkologie je náročná. Každá jiná a přece stejná.


Dopředu počítám s tím, že v čekárně strávím několik dlouhých hodin. (Na onkologickém oddělení slovo čekárna opravdu dostojí svému význam.)
Tohle čekání je ten čas, který se snažím využít k tomu, co normálně nestíhám. Vybavená sluchátky, daty na sledování seriálů a knížkou. Tentokrát je to knížka, kterou mi dal táta k Vánocům - Důmyslné umění jak mít všechno u pr**le. S cílem zaměstnat hlavu. Doufala jsem, že to nebude moc náročná literatura, u které bude potřeba soustředěnost a podle názvu se mi hodila.


Jsem velmi ráda, že se léčím u paní profesorky a s pokorou si několik hodin počkám. Je to daň, kterou ráda platím a  je to pro mě jako audience u "výsosti".
Většinou čekám okolo 4h. Včera dlouhých 8h od 7-15...

 Mám pocit, že jsem zestárla o 10 let. Knížku skoro přečtenou a to i přes to, že jsem jednu stránku četla i 3x a moc z ní nemám. Do uší mi ze sluchátek proudila každou chvíli jiná hudba. Nešlo ani tak o hudbu, ale nechtěla jsem slyšet okolí. Možná sobecké, ale kolik takových životních osudů a příběhů o rakovině člověk unese... Navíc už nemusím ani slyšet, stačí mi člověka vidět a vím, v jaké fázi léčby je a dokážu si představit, co prožívá.
Přes veškerou snahu a velké úsilí uchránit se před tamní atmosféro, se mi to ani tentokrát nepodařilo...
Všude spousta vzpomínek, lidského trápení, bolesti, slz, konců a začátků, emocí, starých i nových příběhů, pochybností, strachu. Za 8h mě to úplně vyšťavilo...

Ani nevím, jak jsem zvládla cestu domů, jen vím, že se mi po tváři koulely slzy. Muselo to všechno ven. Unavená, psychicky na bodu mrazu, s bolestmi a hromadou nejistoty jsem se vrátila domů a padla do náručí tomu mému malému velkému pidi muži. 🖤 Děkuji, že jsi, že jsem... O detailech léčby zase příště, teď si to musím zpracovat