Beskydy

04.06.2021

Beskydy jsem měla v plánu již dlouho. Moc jsem se chtěla podívat na Pustevny a Radegast. Není to od nás úplně blízko, tak jsme spojili s návštěvou lékaře v Brně. Odtud je to to zase o kousek blíž.

Ubytovaní jsme měli ve Velkých Karlovicích v resortu Kyčerka. Tento resort je soubor několika roubenek a hotelu, v krásném prostředí viz fotky. Co jsem opravdu ocenila nejen já, ale hlavně Filip bylo skvělé a opravdu velké, interaktivní hřiště. Okolo hotelu je lidová architektůra včetně dřevěných soch a starého kostelíku. Je to takové pohádkové místo, kde čas od času slyšíte ovce. Asi 10 minut od hotelu je navíc aquapark, kde jsme se teda večer taky pěkně vyřádili. Zde je i moc hezký saunový svět, ale to už mi nebylo dopřáno.

Jeden den jsme objevovali poklad na Razule- což je 6 nebo 9 km okruh. V bistru Razula ve Velkých Karlovicích si vyzvednete mapu s úkoly, které po cestě plníte a na konci z odpovědí vyjde číselný kód. Ten se opět v bistru zadá do schránky, kde čeká poklad. Úkoly byli moc hezké na zajímavých místech, žádná nuda. Nebyla to tedy jen procházka krásnou krajinou, ale i zábavný program pro Filipa. 

Druhý den jsme se vydali na mé vysněné Pustevny. Po zaparkování jsme zjistili, že tři dny nepojede lanovka... To mě ale nemohlo zastavit a se mnou tedy automaticky musel jít i zbytek osazenstva. Vybrali jsme si, ajk už to tak bývá, tu kratší cestu... No řeknu vám, že jsem myslela, že vypustím duši! Takovej krpál to byl, chvíli před kameny, pak lesní cestou a pořád nebyla naděje, že už by se mohl blížit cíl. Počasí nám přálo tak, že bylo okolo 30 stupňu, takže když jsme konečně dorazili nahotu mohli by nás vyždímat. Již během cesty jsem se nesmírně těšila na točený Radegast! Nebudete mi to možná věřit, ale není úplně lehké na Radegastu najít točený Radegast. Podařilo se tedy přímo na Pustevnách- na Libušíně. Nedávná rekonstrukce se restaurátorům neskutečně podařila. Budovy vypadají krásně a dobově. 

Pokračovali jsme na stezku Valašku, kde jsme byli téměř sami. Byli jsme už na mnoha stezkách v korunách stromů, ale tahle je úplně jiná a moc hezká. Není to jen věž ale je opravdu krásně spojená s přírodou, součástí je mnoho dětských atrakcí a průlezek. Poduk by bylo dospělým líto, jsou k dispozici trampolíny, kam jsem tedy nezaváhala zajít i já. Dvakrát jsem skočila začalo mi křupat v kostech a šli jsme :-) Ze stezky je za dobrého počasí hezký výhled na okolní krajinu. Velkou atrakcí Valašky je Himalájský závěsný chodník 150 m dlouhý. Když budete chtít můžete i mírně rozhoupat.

Nemohli jsme vynechat ani sochu samotného Radegasta. Kde jsem teda nevycházela z úudivu, čeho jseou někteří návštěvníci schopní. Tak pojďme si říct, že každé místo je něčím ikonické a známe a tudíž i nejfografovanější. Někteří lidi jsou ale natilik sobečtí, že si prostě přímo před sochou položí batohy bundy a jdou pryč. Další zase soše lezou až za krk, aby měli co nejlepší záběr. Já teda nevím, ale dle mého názoru, by se na takovéto památky vůbec lézt nemělo. Možná si myslíte něco jiného, ale mě to často hrozně rozčiluje! 

Všechno jsme si nahoře prošli, odpočinuli si v trávě a nastala otázka, kudy a jak dolu. Úplně jsem vám zapomněla zmínit, že po našem náročném výstupu, jsme nahoře zjistili, že z druhé strany jezdí autobusy... To nám ale mladík dole na parkovišti neřekl, že stačí zajet do jiné vesnice a jet autobusem. Dnes jsem za ten zážitek ráda. Však víte, že hory miluju, chodím ráda, ale občas prostě při horkém letním dnu potřebuji delší čas na vstřebání prožitků :-) Teď ale zpět ke zpáteční cestě. Autobusem to nešlo, ten by nás nedovezl k autu, ale objevila se zde možnost sjet dolu na koloběžkách. Ok řekla jsem si, to bude fajn, proč ne. Hned za pár minut jsem ten pocit úplně neměla- zjistila jsem, že Filipovi je koloběžka velká a sám rozhodně jet nemůže. Nepřipadá ani v úvahu varianta společné jízdy se mnou, nebyla jsem si jistá ani sama sebou, natož spolujezdcem. Takže poslední varianta jet s dědou! Děda a jeho velká noha a k tomu jestě Filipova- chvilku se pasovali, jak se společně na koloběžku poskládat. Nakonec řekli, že jedou. Musím přiznat, že moje nervy a strach o Fildu, mi celou cestu nedovolil, cokoliv si užít. Možná posledních pár metrů na rovince. Jelo se po asfaltové cestě, kde by prý auto jet nemělo- potkali jsme, myslím dvě. Nespočet zatáček, což dá rozum, když se člověk potřebuje dostat z hory dolů, že jo!  Byla jsem v křeči, měla odkrvené ruce, neboť jsem křečovitě držela brzdy. Párkrát jsme zastavili a nakonec zdárně dojeli k autu. Nezapomněli jsme si pořídit fotky, na které si tohle dobrodružství náramně užíváme :-)

Beskydy jsou krásné, pohostinné, plné místních dobrot a stále si drží svojí jedinečnou tvář. Věřím, že se zase vrátíme 

Čtyři dny v Beskydech